Když máte jednou za půlroku dva volné dny za sebou, osnujete stejně jako my gigantické plány plné výletů, dobrého jídla, rodinných návštěv, odpočinku a zasloužené pohody?
A stejně pak stejně jako my skončíte jen na kopci za domem?
Všichni máme všeho tak trochu plný kecky. Sort of this feeling:
A tak jdeme nakupovat, nebo se opít, nebo si zacvičit, nebo se s někým vyspat. A ono to nepomáhá. Tak zkusíme něco jiného. Přecpat se uzeným, domácí buchtou, kyselými okurkami, tatrankami, horkou čokoládou a hermelínem. Pak si pustíme svou oblíbenou hudbu a libujeme si ve svých sračkách, do kterých jsme se dostali/někdo nás dostal/dostaneme se/chtěli bychom se dostat. Koloběh běží. A pak jsme zase jednou happy a říkáme věci typu:"Vždycky jsem se vyžívala ve špatných pocitech, docela ráda jsem se trápila... Ale teď, když vím jak chutná opravdové štěstí, mi to připadá hrozně, hrozně nesmyslné. Jaký vůbec máme důvod se trápit? :) Všechno v našem životě si tvoříme jen a jen my sami... Záleží jen na nás jestli se nám bude život rozpadat, nebo bude rozkvétat... Postupem času jsem došla k tomu, že negativní pocity jsou zbytečné a co hůř, většinou si je vytváříme jen my sami... Proč se tedy trápit, když štěstí je tak naplňující?" (zdroj: laylanell.blogspot.com) Jop, jop, jasně, svatá pravda. Se škodolibou radostí si počkám na úplně stejný výlev o neštěstí. Stoprocentně přijde. A ne že bych jí to přála.
You know...v různých obdobích mi v hlavě zní vždy dokola jedna a ta samá věta. Minulého půl roku to (celkem bez důvodu vzhledem k mému vztahovému životu) bylo "Miláčku pleteš si pojmy a z lásky zbyly jen dojmy." Je to z písničky Kouzlo od Wanastowých vjecí. Mám na ní vzpomínky z asi tak předpubertálního období, kdy jsme se známými jezdili na lyže. Dvě děti a tři rodiče. My děti jsme podle mne vůbec nemohly tušit, o co v té písničce jde, ale i přesto jsme si ji dost oblíbily. Nebo právě proto? Poslední měsíc je mojí každodenní větou "Go fuck yourself". Není to na nikoho konkrétního, tak všeobecně - "Probléme, go fuck yourself." Jen sem tam se někdo specifický najde. Kámoš, co se neozývá. Profesor, jehož deadline seminárky se blíží. Bakalářka, která ne a ne vzniknout. Já dělající nelogická, nepraktická a s budoucností neslučující se rozhodnutí. Svět, který na nic nečeká a řítí se dál a dál, zatímco já bych si třeba taky ráda na chvíli odpočinula.
A pak je tady ta bezmoc. Cliché alert! Chci pomoct všem svým přátelům, nepřátelům, blízkým, vzdáleným, spolužákům, rodičům, doktorům, kolemjdoucím. Aby se měli dobře. Chci jim přát s úsměvem na rtech, ať se mají sluníčkově a pohádkově. Když budou mít pochmurnou náladu, chci jim s upřímným úsměvem na rtech věšet na nos bulíky o tom, jak všechno bude za momentík dobré, stačí dívat se na to optimisticky. Chci jim nosit domácí lahodné buchty, knihy, které nemohou sehnat, hudbu, která je nadchne, lístky na koncert, na který vždycky chtěli, modré z nebe a zelené ze země.
Jenže ono to nejde. Sorry lidi, ale já se prostě na vás nemůžu usmívat a utěšovat vás. Zas tak velký pokrytec nejsem. Nikdy nic dobrý nebude. A ono to JE vlastně dobře! Blahobyt oblbuje. Dostatek volného času podporuje lenost. Volný přístup k informacím tlumí zájem o ně. Pohodlí produkuje zakrnění. Buďte vděční za své neštěstí, posunuje vás dopředu!
Ten pocit, když objevíte něco, co vás nadchne. Pohltí. Zamilujete se do toho, oblíbíte si to. I když to dlouho nevydží. No a co. Všechno nemusí mít long-lasting effect jako řasenka. Live for the moment. Takže teď jsem nadšená a čert vem, co bude potom.
Poslední objev obklopený hvězdným prachem nadšení - myokard. Obrázky. Umění. Ironie. Cynismus. Černá, bílá a červená. Angličtina, španělština a čeština. Ženy, muži a zvířata. Cigarety, oblečení a knihy. Pocity a city. Pravdy, lži a klišé. Život, vesmír a vůbec.
A pak přijde ta děsící část. Vždycky mám strach, když mi něco začne nebezpečně mocinky moc připomínat můj vlastní život. Metaživot? Kolektivní život? Osud? Náhoda? Bullshit? (Vždycky jsem byla egoista.) Ale když já ty obrázky našla dnes a ty věty řekla už předtím... Fakt/fuck!
"...jsem tam nesmirne happy a vsechno je uzasne, a pak odchazim, dojdu domu a rozbrecim se, prtz si uvedomim, jak ziju v iluzi a realita je neco uplne jineho, o co se zrovna nestaram o ono to jde uplne do kyticek a pak - az se ta moje iluze rozplyne - budu mit uplne znicenou realitu, kterou uz nedokazu zpravit..." (31.10.)
"(měsíc) po rozchodu, (už zase) (moc) kouřím a (někdy) (ne)mám ráda svou kočku" (20.10.)
"ale on miluje vlky!" (10.10.)
"nechci prestavat s kourenim, jenom pro to, ze to po mne chce me okoli" (27.10.)
"so much to do, so little done" (10.10.)
"tatínek mě donutil vzít si na hory pohorky tím, že mi slíbil nové kozačky" (26.10.)
ona: "Taková silná slova, od Tebe!?"
já: "nj, vždyť já kdysi vlastně nemluvila sprostě..." (31.10.)
"a budeš mi, prosím, ještě ubližovat?" (30.10.)
ona: "už to bude dobrý" (27.10.)
"jsem holka, muzu byt zla a tvarit se u toho mile a projde mi to. parada" (11.12.)
"mozna se ze mne stava zla holka, ale nejak....asi dont care" (8.10.)
"teď si balím. mám ráda ten proces" (26.10.)
"To by mě nikdy nenapadlo, že štěstí je neslučitelné se životem." (30.10.)
"někdy totiž taky pěkně škrábe a kouše. ale pořád jsme happy" (24.9.)
"a nevim, jestli mu mam rict to, co mu chci rict a zase tim vse pokazim,
Mais où sont les neiges d'antan? Kdepak ty loňské sněhy jsou? Ne, nechci se vyjadřovat k počasí. Jsem naprosto smířená s tím, že se globálně otepluje. I s tím, že se letos sníh nachází pouze vy výškách 800m.n.m. a výš. A dokonce i s tím, že -10°C se stává běžnou lednovou/únorovou teplotou. A vůbec mě nemate, že některé z těchto informací jsou protichůdné. Ale kde ty pomyslné loňské sněhy jsou??
Pondělí 30. ledna 2012. New RSS feed: Ed Sheeran. "Tohoto interpreta budete poslouchat po zbytek roku" Okey dokey, musicserver čtu ráda. Lidi se tam v hudbě fakticky docela vyznají. (Až na ty, kteří propagují dubstep. Peace out.) Takže se s radostí mrknu na recenzi alba "+" od naprosto neznámého interpreta Eda Sheerana. Brit. Okey dokey, kupodivu hodně dobré hudby přichází od milovníků ryb s hranolkami(brrr), so let's give him a chance.
A tak to zase jo. Opravdu milou dojemnou ukázku nám k recenzi přiložili. Sladký hlas, smysluplný text, chytlavá melodie. Pop-folk-blues for teens who want to feel special and loved. Nikdy jsem nebyla moc na škatulkování. A tak si pustíme ještě jednu. A ještě jednu. A helemese tohle je docela rychlé a skoro diskotékové. A tohle má docela á la protest song text. A tak jsem si poslechla celou na youtube přístupnou tvorbu. A dost se mi to zalíbilo. Nj, já vždycky byla ta teen who wants to feel special and loved.
Uběhlo pár dní a každý den jsem si aspoň jeden, no dobře, aspoň 11 jeho songů pustila. A pak se stalo něco neuvěřitelného! Jako za starých časů (básnický přívlastek; nikdy předtím jsem nic takového neudělala) jsem šla do obchodu, normálně do toho malého Bontonlandu nacpaného mezi Prior a Baťu! Jakoby nic jsem si (špatně hraným okem profíka, který neví, co to je ulož.to) prohlédla hudební novinky a v abecedně řazených lajnách stovek CD našla -Sh-.
Chvilku jsem na něj koukala a pak ho opatrně vzala do ruky. Jako by to bylo poprvé, co jsem něco takového držela. Bylo to tak hladké a velké. Celých 11x11cm. Z hnědooranžového coveru na mě koukala typicky šibalská klučičí tvář. Zdálo, se mi, že se mě pobaveně ptá "Co ty tady? Jsi si jistá, že tu jsi správně? Fakticky si mě chceš koupit? Za peníze?? Chceš si mě odnést domů, kde se na mě bude v poličce prášit a pokaždé, když si mě budeš chtít pustit, budeš muset otevřít case a vložit mě do přehrávače?"(Žádné praktické připomínky o zkopírování do music library, please!)A víte, co já na to? Já tam němě stála a koukala. Ale kdybych byla jeden z těch bláznů, co si mluví nahlas sami pro sebe/se zpěváky na přebalu cédéček, hrdě bych odpověděla "Ano! Přesně to chci! Chci si koupit album britského zpěváka, kterého jsem slyšela poprvé před týdnem na netu a děsně se mi jeho songy líbí." A tak jsem nadšeně kráčela k pokladně s opravdovým hudebním nosičem v ruce. Víte, běžně nadšeně kráčím k pokladně s unbeliaevably high lodičkami nebo košíkem plným zdravé výživy. Ale dnes prostě stačil jen kousek plastu. Zaplatila jsem něco mezi cenou košíku plného zdravé výživy a lodičkami a pyšně kráčela domů s pokladem nevyčíslitelné hodnoty v tašce.
Finally at home. (Jak jistě víte) rozbalování elektroniky je na youtube docela četným námětem videí. Já jako věrný fanoušek Apple Co. se se všemi těmito blázny bez problémů ztotožňuji a otevírání krabice považuji za téměř posvátný moment. (Ani nevíte, jak mně naštval prodavač, který mi, jistě v dobré víře, surově rozlepil a otevřel krabici s iPadem ještě v obchodě na pultě, aby mi dokázal, že tam tablet opravdu je. Co by tam asi tak bylo jiného? Kolik už jste viděli Apple krabic, ve kterých ve skutečnosti žádné nakousnuté jabko není? Y U NO TAKE A BREAK??)Přesně v tomhle duchu jsem tedy pokračovala i se svým novým jměním. Opatrně rozstřihnout folii, poprvé otevřít a... "Ahoj, placko!" Div jsem nešišlala. Opatrně vyjmout (vzpomínáte na ty divné zobáčky v kruhu, díky kterých držela CD v krabičce?) a vložit do mechaniky. Wow, to je pocit! To jsem nedělala snad pět let. Play. A hraje, zpívá, zní celým obývákem a celou kuchyní.
Sedla jsem si do křesla, prolistovala booklet a měla pocit, že držím hračku, kterou jsem ve 3. třídě zahodila do kouta. A bylo mi smutno. A nebylo to proto, že Sheeran zpívá skoro samé slaďáky.
Keď dôjde zubná pasta, Jar alebo vitamíny a musí sa otvoriť nové balenie. Starú škatuľku vyhodiť, zo skrinky vyhrabať novú, otvoriť a prvýkrát ucítiť inú vôňu, ochutnať inú príchuť,... Prísľub nových iných voňavých a chutných zajtrajškov.
Novú hudbu.
Nové začiatky, lebo verím v niekoľko druhých a tretích šancí (okrem toho v dobrý úmysel, odpustenie a prezumpciu neviny, v bezúročné pôžičky a že otázky sú dôležitejšie ako odpovede).
Našťastie stále je niečo nové - nový deň, nová challenge, nové topánky, nová kríza, nová láska, nová príchuť pizzy... A keď už naozaj nič, tak vždy je tu nová vlna, Nový prostor alebo aspoň nové korenie.
