Není-li to pravda, je to aspoň dobře vymyšleno
Nové veci
Keď dôjde zubná pasta, Jar alebo vitamíny a musí sa otvoriť nové balenie. Starú škatuľku vyhodiť, zo skrinky vyhrabať novú, otvoriť a prvýkrát ucítiť inú vôňu, ochutnať inú príchuť,... Prísľub nových iných voňavých a chutných zajtrajškov.
Novú hudbu.
Nové začiatky, lebo verím v niekoľko druhých a tretích šancí (okrem toho v dobrý úmysel, odpustenie a prezumpciu neviny, v bezúročné pôžičky a že otázky sú dôležitejšie ako odpovede).
Našťastie stále je niečo nové - nový deň, nová challenge, nové topánky, nová kríza, nová láska, nová príchuť pizzy... A keď už naozaj nič, tak vždy je tu nová vlna, Nový prostor alebo aspoň nové korenie.
Ve skutečnosti se nic nezměnilo.
Nadále dělám věci na poslední chvíli. Ale dělám je dobře. Ha!
Nadále si myslím, že úcta je němá a dočasný zájem je hlučný. A proto o Vás ne(na)píšu.
Nadále neumím zacházet se svými věcmi. Myslím pocity, dobře míněné rady, peníze, a tak no.
Nadále jsem obětí kapitalistického diktátora Steva Jobse.
Nadále nerozumím politice, své kočce, HTML kódování a knihám beatníků.
Nadále rozumím slovenštině, Ireně Obermannové, svému tátovi a kráse okamžiku.
Jen jsem začala poslouchat Suzanne Vega a Petra Kalandru.
A zhubla jsem.
A rozšířila jsem svůj iWorld.
A Fifka umí balit do elka.
A jsou vyprodány Vaše knihy.
A mně se už nikdy nesplní můj sen.
Ve skutečnosti je všechno jinak.
Vítězství bisexuálovo (žádný skrytý význam)
snad mě nevyžene.
Jó, kdybych byla mužem,
bylo by to lehčí. U žen.
Mažu si to k muži,
snad se dneska vzmuží.
Jó, kdybych já byl ženou,
už by byl na kolenou.
A tak vyhrál ten,
kdo byl bisexuálem.
Vlakem / By train / Par le train / Z pociągem / С поездом / Con el tren
Shitty day

Killing in the name of...
Socha ve veřejném prostoru a Klíčová socha Jiřího Davida
Socha ve veřejném prostoru dnes tedy plní diametrálně odlišnou funkci než skulptury dřívější. Zlom byl pozvolný od model, přes nápodobu až k dnešnímu businessu a širokým společenským konotacím. Po dlouhých debatách odstartovaných „divným uměním“ Marcela Duchampa v 60. letech 20. století estetikové v čele s Arthurem Danto konečně připustili, že dobré umění nemusí být krásné. V oné době se to zdálo jako tvrzení, že dobré jídlo, nemusí být chutné. Nejen sochařství nám ale ukazuje, že tato idea nebyla scestná. Umění jako celek prošlo bouřlivým vývojem a estetická hodnota již není prioritou. Žijeme v době instituonalizace umění a to, co byl kdysi odpad, je dnes za vhodných podmínek mistrovské dílo.
CZECH past
23.02.2011 - 03.04.2011, Dům Pánů z Kunštátu, Brno
„Nonkonformní umělci 90. let 20. století vytvořili umění konformní v 10. letech 21. století.“ „Po dlouhé době konečně umění, které bych si dala do bytu.“ Toto jsou některé z pocitů, které vyvolává výstava umělecké skupiny Měkkohlaví konající se od 23. února do 3. dubna ve výstavních prostorech brněnského Domu Pánů z Kunštátu.
Přes 60 vystavených exponátů nejrůznějších uměleckých technik jako je malba, fotografie nebo koláž reprezentuje různorodou tvorbu této skupiny v pěti místnostech. Rozdělení děl do místností se však zdá vcelku náhodné, o tematické či časové shodě zde nemůže být ani řeč. Tato benevolence však není pozitivnímu požitku na škodu. Pouze ve čtvrté vcelku malé místnosti nastává kolize reprezentace prostorově náročnější instalace Cesta Slunce Milana Maura a dalších několika netradičních nástěnných děl. Jedno, nebo druhé (cestující Slunce, nebo extravagantní nástěnnou tvorbu) si zde asi málokdo vychutná v jejich plné kráse.
Několik málo textů v první místnosti reprezentuje skupinu pomocí ukázky manifestu a teoretického směřování umělců. Návštěvník je seznámen s idejemi, které v roce 1988 sdružovaly členy Měkkohlavých, a s několika recesistními počiny, které v dobách své největší aktivity zorganizovali. Dále již následují jen samotná umělecká díla a videodokumentace činnosti této umělecké skupiny. Nezasvěcenému příchozímu (kterých vzhledem k nevelké známosti Měkkohlavých nebude málo) je tudíž předkládán velmi skromný kontext v jakém na vystavená díla nahlížet.
Tvůrce pod křídla této skupiny nedovedl ani tak jednotný umělecký styl či technika, ale smýšlení a postoj k současnosti. Ten již může být mladším generacím poněkud cizí, ale svou estetickou hodnotu díla se změnou režimu naštěstí neztrácejí. Tato nejednota v jednotě dovolila kurátorovi Václavu Malinovi uspořádat pod hlavičkou jedné výtvarné skupiny expozici reprezentující několik sfér umění. Návštěvník se mezi první a pátou místnosti setká například s abstraktními malbami Dalibora Chatrného, pointilistickou instalací z míčků Václava Maliny, fotografiemi Jiřího Šiguta, geometrickými malbami Petra Kvíčaly či Václava Maliny, s instalací patnácti obrazů zobrazujících cestu Slunce Milana Maura, s koláží z krabiček od léků a extravagantní tapisérií Otise Lauberta či s poličkami jako uměleckým dílem Martina Klimeše.
Toto je jen krátký výčet děl, která se na výstavě nachází, uveřejněn především pro znázornění různorodosti tvorby této skupiny. Pokud by se vystavující umělci dobrovolně nesdružovali pod hlavičku Měkkohlavých, přirovnala bych tuto výstavu k malé české verzi slavné chicagské USA Today, reprezentující v Museu současného umění trendy (post)moderního umění Spojených států.
Režie vs. divák, kdo s koho?
Wolfgang Amadeus Mozart – Figarova svatba, premiéra 25. 2. 2011, Mahenovo divadlo, Brno
O brněnské inscenaci Figarova svatba již bylo řečeno a napsáno mnoho zlého. Mezi haněním zjevně nedostatečně promyšleného záměru německé režisérky Annette Jahns se sem tam objeví zmínka o kvalitním výkonu Jany Walligerové v roli Cherubína nebo pochvala vedení orchestru Casparem Richterem, avšak převládají resumé se slovy jako „omyl“, „chyba“ nebo „nepovedlo se“.
Proč opakovat, co již bylo vyřčeno? Ano, je pravda, že Wolfgang Amadeus Mozart i Lorenzo de Ponte možná „mají pocit, jako by jim někdo přešel po hrobě“[1]. Nemluvě o Pierru Beaumarchaise, který v roce 1775 napsal ostrou kritiku, ale letos z ní v Brně vyrobili tupý cirkus. Ale domnívám se, že v tomto varieté je možno najít i cíle chvály.
Například jediný z původní tvůrčí trojice, který může odpočívat v relativně největším pokoji je sám Mozart. Jeho památka je na brněnském jevišti pošpiňována jen z části, jelikož hudební doprovod byl opravdu slastným zážitkem. Obávám se však, že mnoho zrakově postižených diváků, kterým by požitek z kvalitní hudby nekazilo dění na jevišti, Mahenovo divadlo nenavštěvuje. A tito by naopak byli ochuzeni o druhou relativně povedou složku inscenace a to o líbivé výtvarné zpracování scény a kostýmů. Na rozdíl od ostatních vyjadřujících se k brněnské podobě Figarovy svatby bych práci scénografa Sebastiana Stieberta nerada zatracovala. Scéna byla jedním z největších (v kladném slova smyslu!) zážitků, které jsem si z návštěvy této opery odnesla. Že jsem si během představení musela několikrát připomínat, že kulisáci určitě chybu neudělali a postavili správnému představení správné dekorace, může být přece pouze detail. Mám ráda funkcionalismus, mám ráda lampióny v zahradě, k umělému trávníku mám sice poměrně negativní postoj, ale ten vykompenzovali kulečníkovým stolem. Doufám, že v některé z příštích děl odehrávajícím se v 18. století budou na scéně i hrací automaty. Ty jsem ve Figarově svatbě velmi postrádala. Domnívám se, že některé psychicky vyčerpané postavy by bez problémů mohly party svých kolegů trávit na barové židličce před blikající skříní čekajíce na cinkající výhru.
Správným slovem v otázce této inscenace je tedy jistě pojem „nepochopení“. Otázkou zůstává, zda Annette Jahns nepochopila původní Figarovu svatbu, či zda brněnské publikum nepochopilo Annette Jahns. Že by celý herecký soubor nepochopil svou režisérku, považuji za velmi nepravděpodobné. A tak můžeme buď obviňovat německou tvůrkyni této estrády z přílišného inovatismu, anebo nás diváky ze zapšklého konzervatismu. Kdo by si však kopal do vlastních řad?
[1] ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba - historie opery. In ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba : Program. 1. vyd. Brno : Národní divadlo Brno, 2011. s. 24
Rok s kolečky, rok bez barev
foto: Jan Cága, MZM (http://www.mzm.cz/mzm/program/chatrny/index.html)
Již více než 60 let tvořící Dalibor Chatrný se věnuje velkému počtu technik. Jeho tvorba je velmi různorodá a postihuje jak práce na papíře, tak plátna, instalace či architektonické návrhy. Letos v březnu a dubnu mohou návštěvníci zhlédnout malou ukázku jeho tvorby na plátně a objektu z kovu.
Možná, že dvě nuly v letopočtu 2010, nebo kolo jako symbol nekonečnosti Dalibora Chatrného inspirovaly ke kruhovému tvaru, jelikož toto téma prochází téměř všemi vystavenými kusy. Podle tvorby by se také dalo hovořit o jeho pesimistickém či industriálním období. Všechna vystavená díla totiž neobsahují více než dominantní šedou barvu s černými či bílými aplikacemi. Doufejme, že kromě těchto vystavených abstraktních obrazů s neveselou kombinací barev, vzniklo loni v ateliéru Dalibora Chatrného i několik děl prezentujících i optimistického ducha. Za takový kus lze považovat například vystavený abstraktní objekt z kovových součástí, který navzdory absenci barev působí velmi hravě.
Tato skromná výstava návštěvníkům představuje zlomek současného českého umění. Snad v nich také vyvolává zamyšlení nad jeho směřováním a nabádá ke zvědavosti po dalších (možná i optimističtějších) směrech, kterými se dnešní tvorba v Čechách ubírá.
Bath time
Kocúr v trúbe


Rádoby kontroverzní první vlaštovka // Gottland
Máme rok 2011. Na jedné straně ostalgie v plném proudu, na straně druhé mladický odpor k nepoznanému, protože to přece byla "diktatura". A mezitím vším jedno velké ticho o všem, co se tehdy dělo.
To dobré, co do tohoto světa Gottland přináší je prolomení toho tíživé ticha. Autoři, herci, ansámbl, diváci se konečně přestávají bát použít v jedné větě slova "komunismus" a "myslím si". Ještě aby ne, vždyť je to už sáhodlouhých 21 let a moci říkat to, co si myslíme, bylo snad to, za co se tenkrát bojovalo.
Ne, nezažila jsem to a právě proto se nebojím říkat "myslím si". Možná taky právě proto plácám páté přes deváté. Protože ať řeknu já nebo moje maminka cokoli, kádrový posudek mi to neovlivní. Pokud budu po zkouškách fňukat, že mě nevzali na výšku, bude to jen a jen moje chyba, ne vliv partizánské minulosti mého dědečka nebo proti režimové rebelantství tatínka.
Zažili jste to a zdá se vám můj pohled naivní? Nezažili jste to a zdá se vám můj pohled přehnaný?
Tak buďte rádi, že jsme se dočkali toho, že jeden z hybatelů kultury - drama - konečně dospělo a nebojí se mluvit o blízké minulosti, která ještě více než třem čtvrtinám národa leží v paměti, která ještě teď ovlivňuje životy poloviny z nás, ať už si to připouštíme, či ne.
A když budu zlá, v tomhle bodě může má chvála díla pana Mikuláška a kol. skončit. Však mě taky nikdo neplatí za ódy na ten náš ostravský divadelní stánek, tak jak se zdá u jiných mnohem oficiálnějších "recenzí".
Jednadvacátým stoletím hýbou skandály. Vyrobit si nějaký vlastní soukromý skandálek, ať už pár lascivními scénami, nebo angažováním herců-alkoholiků se dnes rovná té nejlepší reklamě. Tak nějak mám pocit, že tato hra se marně snaží být skandálem, který naplní stránky novin a kulturní zpravodajství. Slyším narážky, které chtějí být citovány. Vidím karikatury, které chtějí, aby na ně bylo poukazováno. A ono nic. Tisk se (zatím) hemží pouze pochvalnými recenzemi bez vlastního názoru. Ale ty přece nepřilákají tolik návštěvníků, jako třeba žaloba za urážku na cti.
"Haló haló, my se tady strefujeme do reálných osobností a jejich reálných činů!" křičí na mě originální nahrávky či citace výroků normalizačních celebrit. Možná mají tvůrci smůlu, že inscenují Gottland tady na zapadlém východě našeho zemského ráje napohled. Kdyby ho uvedli na nějaké pražské scéně a všechny zmiňované (rádoby)celebrity by ho zhlédli, začal by někdo vykřikovat něco o urážkách. Ale přece po našich vytížených (zasloužilých) umělcích nemůžeme chtít, aby se jeli podívat do černé Ostravy na nějakou hru nějakého Poláka. Co ten o nás ví? Ten na to kouká z venku a vůbec nemůže vědět, jaké to tady tenkrát bylo.
A nebo právě naopak. Nebo právě odstup dělá z pacienta lékaře. Nebo právě pohled přes hranice může mezi tou spletí strachu a odvahy, mezi hromadou lží a polopravd, mezi historií a současností najít realitu. Nebo spíše pomoci nám, tady uvnitř toho všeho, najít si tu svou podobu reality, abychom se s ní mohli vyrovnat. Abychom si ujasnili, co to bylo, proč a hlavně, že jsme nic z toho my nezpůsobili.
To se však nedá říci o tvůrcích toho hnědého slepence reálií a fikce na jevišti Divadla Jiřího Myrona. Ten si režisér s dramaturgem a scénáristou vytvořili a zodpovědnosti se nemají šanci zříci. Jejich jména jsou černá na bílém napsána v programu. Kdybych měla Arabelin prsten, dopřála bych této tvůrčí trojici jeden večer v hledišti v rolích diváků s nulovým ponětím o obsahu knihy Mariusze Szczygieła a s průměrnými znalostmi divadelní tvorby. Zajímalo by mě, s jakými pocity by šly pánové domů. Zda by chápali (nebo na to měli aspoň nějaký názor), proč se pan Jirman namáčí do vany, proč aktérům padají listopadové cinkající klíče z rukou nebo proč sbor šeptá. (Nejednou mě v hledišti napadla replika z filmu Báječná léta pod psa "Aleši šeptáš a není to normální.") Zároveň bych jim však přála, aby byli stejně jako já dojati trefně voleným hudebním doprovodem, výstižným zpracováním osudu sochaře Otakara Švece nebo překvapeni vyrovnanými výkony obsáhlého počtu přítomných herců.
-Předsevzetí-
Blogové zmrtvýchvstání
Přece nenechám umřít tak skvělé místo jako je můj vlastní plácek za domem rozumu v tom velkém velkém světe internetu. Na svém písečku si budu hrát jak já budu chtít a jak často budu chtít. Když jsem byla malá na náš dvoreček jsem si s ostatními dětmi hrát nechodila.
Moc se na tom nezměnilo. Teď si jezdím dvakrát do roka pohrát s docenty na Fildě, jednou za týden s míčkem na kurt a párkrát do měsíce na nějakou akci s kýmkoli kdo se přidá. Sweet life o'mine. (cedulka "SARCASM")
Pamatujete si tu obsesi, kdy každé ucho mělo blog? A že jsme skoro o nic nepřišli, když náš to, téměř všechny, přešlo. Jen možná paním a pánům psychologům se zvedly příjmy. Tak jim je zase trochu zkrouhnem, ne? Stejně přece děkují a odcházejí...
Na co čekat? Nač?
Probuď v sobě smutek a stesk a pojď se mnou.
Snad jsi ho taky někdy poznal.
Ne? Naučím tě!
Je lehké věřit andělům, když libými melodiemi kupují si tvou duši.
Kdo však okusí ostré tóny druhé strany nezná návratu.
Mám hrst plnou hrachu a chci ho jít házet na zeď.
Probuď v sobě marnotratnost a hoď si taky.
Mám hrst plnou perel a chci je jít házet sviním.
Probuď v sobě štědrost a přidej se ke mě.
Nabízím ti rámě k dětským hrátkám, pláči i boji.
Jsem tvůj přítel, anděl, madona, hrobník i kněz.
Najdi v sobě sílu a roztrhni ten provaz, kterým svázali tě.
Nikdo tě ve tmě neuvidí, dokud nezapálíš prvni jiskru.
Nikdo tě v hluku neuslyší, dokud nenabereš sil do černých plic
a nezakříčíš: Na co čekat? Nač?














