Není-li to pravda, je to aspoň dobře vymyšleno

Mais où sont les neiges d'antan? Kdepak ty loňské sněhy jsou? Ne, nechci se vyjadřovat k počasí. Jsem naprosto smířená s tím, že se globálně otepluje. I s tím, že se letos sníh nachází pouze vy výškách 800m.n.m. a výš. A dokonce i s tím, že -10°C se stává běžnou lednovou/únorovou teplotou. A vůbec mě nemate, že některé z těchto informací jsou protichůdné.  Ale kde ty pomyslné loňské sněhy jsou?? 

Pondělí 30. ledna 2012. New RSS feed: Ed Sheeran. "Tohoto interpreta budete poslouchat po zbytek roku" Okey dokey, musicserver čtu ráda. Lidi se tam v hudbě fakticky docela vyznají. (Až na ty, kteří propagují dubstep. Peace out.) Takže se s radostí mrknu na recenzi alba "+" od naprosto neznámého interpreta Eda Sheerana. Brit. Okey dokey, kupodivu hodně dobré hudby přichází od milovníků ryb s hranolkami(brrr), so let's give him a chance. 


A tak to zase jo. Opravdu milou dojemnou ukázku nám k recenzi přiložili. Sladký hlas, smysluplný text, chytlavá melodie. Pop-folk-blues for teens who want to feel special and loved. Nikdy jsem nebyla moc na škatulkování. A tak si pustíme ještě jednu. A ještě jednu. A helemese tohle je docela rychlé a skoro diskotékové. A tohle má docela á la protest song text. A tak jsem si poslechla celou na youtube přístupnou tvorbu. A dost se mi to zalíbilo. Nj, já vždycky byla ta teen who wants to feel special and loved.

Uběhlo pár dní a každý den jsem si aspoň jeden, no dobře, aspoň 11 jeho songů pustila. A pak se stalo něco neuvěřitelného! Jako za starých časů (básnický přívlastek; nikdy předtím jsem nic takového neudělala) jsem šla do obchodu, normálně do toho malého Bontonlandu nacpaného mezi Prior a Baťu! Jakoby nic jsem si (špatně hraným okem profíka, který neví, co to je ulož.to) prohlédla hudební novinky a v abecedně řazených lajnách stovek CD našla -Sh-. 

Chvilku jsem na něj koukala  a pak ho opatrně vzala do ruky. Jako by to bylo poprvé, co jsem něco takového držela. Bylo to tak hladké a velké. Celých 11x11cm. Z hnědooranžového coveru na mě koukala typicky šibalská klučičí tvář. Zdálo, se mi, že se mě pobaveně ptá "Co ty tady? Jsi si jistá, že tu jsi správně? Fakticky si mě chceš koupit? Za peníze?? Chceš si mě odnést domů, kde se na mě bude v poličce prášit a pokaždé, když si mě budeš chtít pustit, budeš muset otevřít case a vložit mě do přehrávače?" (Žádné praktické připomínky o zkopírování do music library, please!) A víte, co já na to? Já tam němě stála a koukala. Ale kdybych byla jeden z těch bláznů, co si mluví nahlas sami pro sebe/se zpěváky na přebalu cédéček, hrdě bych odpověděla "Ano! Přesně to chci! Chci si koupit album britského zpěváka, kterého jsem slyšela poprvé před týdnem na netu a děsně se mi jeho songy líbí." A tak jsem nadšeně kráčela k pokladně s opravdovým hudebním nosičem v ruce. Víte, běžně nadšeně kráčím k pokladně s unbeliaevably high lodičkami nebo košíkem plným zdravé výživy. Ale dnes prostě stačil jen kousek plastu. Zaplatila jsem něco mezi cenou košíku plného zdravé výživy a lodičkami a pyšně kráčela domů s pokladem nevyčíslitelné hodnoty v tašce.

Finally at home. (Jak jistě víte) rozbalování elektroniky je na youtube docela četným námětem videí. Já jako věrný fanoušek Apple Co. se se všemi těmito blázny bez problémů ztotožňuji a otevírání krabice považuji za téměř posvátný moment. (Ani nevíte, jak mně naštval prodavač, který mi,  jistě v dobré víře, surově rozlepil a otevřel krabici s iPadem ještě v obchodě na pultě, aby mi dokázal, že tam tablet opravdu je. Co by tam asi tak bylo jiného? Kolik už jste viděli Apple krabic, ve kterých ve skutečnosti žádné nakousnuté jabko není? Y U NO TAKE A BREAK??) Přesně v tomhle duchu jsem tedy pokračovala i se svým novým jměním. Opatrně rozstřihnout folii, poprvé otevřít a... "Ahoj, placko!" Div jsem nešišlala. Opatrně vyjmout (vzpomínáte na ty divné zobáčky v kruhu, díky kterých držela CD v krabičce?) a vložit do mechaniky. Wow, to je pocit! To jsem nedělala snad pět let. Play. A hraje, zpívá, zní celým obývákem a celou kuchyní.

Sedla jsem si do křesla, prolistovala booklet a měla pocit, že držím hračku, kterou jsem ve 3. třídě zahodila do kouta. A bylo mi smutno. A nebylo to proto, že Sheeran zpívá skoro samé slaďáky.

Nové veci

Mám rada všetko nové.

Keď dôjde zubná pasta, Jar alebo vitamíny a musí sa otvoriť nové balenie. Starú škatuľku vyhodiť, zo skrinky vyhrabať novú, otvoriť a prvýkrát ucítiť inú vôňu, ochutnať inú príchuť,... Prísľub nových iných voňavých a chutných zajtrajškov.

Novú hudbu.



Nové začiatky, lebo verím v niekoľko druhých a tretích šancí (okrem toho v dobrý úmysel, odpustenie a prezumpciu neviny, v bezúročné pôžičky a že otázky sú dôležitejšie ako odpovede).

Našťastie stále je niečo nové - nový deň, nová challenge, nové topánky, nová kríza, nová láska, nová príchuť pizzy... A keď už naozaj nič, tak vždy je tu nová vlna, Nový prostor alebo aspoň nové korenie.

Ve skutečnosti se nic nezměnilo.

Nadále mě stíhá za světla spavá nemoc a za tmy nespavost.
Nadále dělám věci na poslední chvíli. Ale dělám je dobře. Ha!
Nadále si myslím, že úcta je němá a dočasný zájem je hlučný. A proto o Vás ne(na)píšu.
Nadále neumím zacházet se svými věcmi. Myslím pocity, dobře míněné rady, peníze, a tak no.
Nadále jsem obětí kapitalistického diktátora Steva Jobse.
Nadále nerozumím politice, své kočce, HTML kódování a knihám beatníků.
Nadále rozumím slovenštině, Ireně Obermannové, svému tátovi a kráse okamžiku.


Jen jsem začala poslouchat Suzanne Vega a Petra Kalandru.
A zhubla jsem.
A rozšířila jsem svůj iWorld.
A Fifka umí balit do elka.
A jsou vyprodány Vaše knihy.
A mně se už nikdy nesplní můj sen.

Ve skutečnosti je všechno jinak.

Vítězství bisexuálovo (žádný skrytý význam)

Ženu se k ženě,
snad mě nevyžene.
Jó, kdybych byla mužem,
bylo by to lehčí. U žen.

Mažu si to k muži,
snad se dneska vzmuží.
Jó,  kdybych já byl ženou,
už by byl na kolenou.

A tak vyhrál ten,
kdo byl bisexuálem.


Vlakem / By train / Par le train / Z pociągem / С поездом / Con el tren

Tyto prázdniny trávím převážně ve vlaku. Ostrava - Brno. Ostrava - Praha. Brno - Havlíčkův Brod. Ostrava - Žilina. Bratislava - Brno. Všechno pracovně. A když už se podnikalo něco nepracovně bylo to Ostrava - Frýdlant s kamarády. Nebo opět Ostrava - Brno (odkud odjíždím po 15 letech k moři! :)


Ve vlaku se čte, přemýšlí, jí, mrzne, spí, poslouchá hudba (popř. pije nebo si s někým povídá, ale to nepraktikuji). Když už jsme u té hudby - Flyleaf - Beautiful Bride:






Šťastnou cestu!

Shitty day

Dneska je svým způsobem hrozný den. Nějaký takový, o jakém zpívá Soko....


Vstávala jsem před 8(!), abych naše odvezla ráno na nádraží. Myslím, že člověk, který kvůli někoho vstane o víkendu dříve než v 10 hodin ráno, musí k tomu druhému chovat velkou náklonnost.

A celý den to venku vypadá, jako by bylo 7 večer. Žádné sluníčko, chudinky kytičky se na obou balkónech třepou - těžko říct, jestli větrem nebo zimou, obloha jeden velký šedý flek... To se člověku těžko do něčeho pouští. Takže se ploužím mezi postelí, psacím stolem a ledničkou. Už 26x jsem prošla končící aukce na Aukru, přečetla historie oblíbených blogů, 56x aktualizovala facebook...
Taky neustále hledám kufr - především jeho vhodnou velikost - na dovolenou. Byla jsem u moře (když nepočítám Španělsko na gymplu a pár minut na pláži ve Skotsku a v Itálii) naposledy asi před 15 lety. Ani nevím, jestli si ještě musím brát ten plavací kruh, nebo ho už letos můžu nechat doma. Takže hledám kufr. A hledám plavky. A hledám sandály.
need to greece II


A to všechno domácí nicnedělání jen proto, že jsem byla ve čtvrtek hloupá a šla jsem běhat navzdory bolavému kotníku. Po půlhodině jsem dokulhala domů a v pátek už se téměř nepostavila. Tak tady tak kulhám dodnes a nemůžu si jít při tom nepříjemným počasí ani zacvičit, ani zaplavat, ani nic. A tak se tady flákám, fotím...

...připíkám těstoviny ke dnu hrnce a cpu se (Má rozpuštěná zmzrzlina stejnou kalorickou hodnotu, jako ta zrmzlá?)...
Jo a taky jsem konečně pověsila své skvělé nové gramo-hodiny! Padly na ně Kroky Františka Janečka léta páně 1988.

Killing in the name of...

- Co máš proti jménu Ephraim?

- Vyvolává ve mě pocit revmatu.

- Fyziologicky, nebo jen představu?

- Co myslíš?!

(pausa)

- Tak třeba Filip. To se mi taky vždycky líbilo.

- Proč tam pořád cpeš to "f" do toho jména? Co když ho nebude umět vyslovit?

- F? Neznám nikoho, kdo neumí vyslovit F. A to jsi použil s "ř" u Ondřeje. Najdi si jinou výmluvu.

- Nejdůležitější je najít si správnou výmluvu.

- Teď je nejdůležitější najít správné jméno.

- Teď? Chystáš se snad rodit?

- Chystám se z tebe zešílet.

Socha ve veřejném prostoru a Klíčová socha Jiřího Davida

Socha - samostatné třírozměrné umělecké dílo vytvořené sochařem. Již podle této chabé definice možno usoudit, že za sochu, zvlášť v dnešní díkybohu liberální době, lze považovat velké množství (pseudo)uměleckých objektů. Ne vždy tomu tak bylo. Historie vývoje významu a funkce sochy se od jejich počátků velmi proměnila a dnes již lze stěží porovnávat antické Davidy s moderními Klíčovými sochami. A to ať už se chceme zaměřit na formální, významovou či estetickou složku. Umění jako celek ušlo od svých počátků dlouho cestu. Z počátku se plazilo, dnes již přímo kluše, ale stále se nezastavitelně mění. Díkybohu za to, jelikož nahé atlety bychom už asi při čekání na veřejnou dopravu obdivovat nechtěli.

Socha ve veřejném prostoru dnes tedy plní diametrálně odlišnou funkci než skulptury dřívější. Zlom byl pozvolný od model, přes nápodobu až k dnešnímu businessu a širokým společenským konotacím. Po dlouhých debatách odstartovaných „divným uměním“ Marcela Duchampa v 60. letech 20. století estetikové v čele s Arthurem Danto konečně připustili, že dobré umění nemusí být krásné. V oné době se to zdálo jako tvrzení, že dobré jídlo, nemusí být chutné. Nejen sochařství nám ale ukazuje, že tato idea nebyla scestná. Umění jako celek prošlo bouřlivým vývojem a estetická hodnota již není prioritou. Žijeme v době instituonalizace umění a to, co byl kdysi odpad, je dnes za vhodných podmínek mistrovské dílo.

Tato evoluce není ku prospěchu pouze tvůrcům, kteří mají dnes volnější ruku, než kdykoli dříve, ale také recipientovi a široké veřejnosti. Klasické umění s vysokými estetickými nároky nebylo dlouho určeno pro širokou veřejnost, ale jak dnes víme, kultura je důležitou součástí duševní hygieny. Proto, když klasické umění ztratilo svou prestižnost a snížilo se k nižším estetickým cílům, přiblížilo se tak mase. Proto dnes v ulicích neobdivujeme nic neříkající postavy, bojovníky, náboženské symboly. Nežijeme již v epoše, kdy by k nám tyto symboly promlouvaly. Žijeme v konzumní době se současnými problémy, na které je potřeba v naprosto vyvážené rovnováze upozorňovat a zároveň od nich odvádět pozornost. Proto vznikají politicky, společensky, ekologicky a jinak kontroverzní většinou mobilní(!) instalace pobuřující společnost a vyvolávající potřebné debaty. A na druhé straně osvědčení autoři tvoří milé, líbivé, pozitivní poselství nesoucí stálá(!) díla znázorňující náš blahobyt, popřípadě harmonii, ve které žijeme a ukazují, že to nejlepší do čeho můžeme našeho nadšení i finance investovat je právě zkrášlovaní našeho životního prostoru.

CZECH past

23.02.2011 - 03.04.2011, Dům Pánů z Kunštátu, Brno

„Nonkonformní umělci 90. let 20. století vytvořili umění konformní v 10. letech 21. století.“ „Po dlouhé době konečně umění, které bych si dala do bytu.“ Toto jsou některé z pocitů, které vyvolává výstava umělecké skupiny Měkkohlaví konající se od 23. února do 3. dubna ve výstavních prostorech brněnského Domu Pánů z Kunštátu.

Přes 60 vystavených exponátů nejrůznějších uměleckých technik jako je malba, fotografie nebo koláž reprezentuje různorodou tvorbu této skupiny v pěti místnostech. Rozdělení děl do místností se však zdá vcelku náhodné, o tematické či časové shodě zde nemůže být ani řeč. Tato benevolence však není pozitivnímu požitku na škodu. Pouze ve čtvrté vcelku malé místnosti nastává kolize reprezentace prostorově náročnější instalace Cesta Slunce Milana Maura a dalších několika netradičních nástěnných děl. Jedno, nebo druhé (cestující Slunce, nebo extravagantní nástěnnou tvorbu) si zde asi málokdo vychutná v jejich plné kráse.

Několik málo textů v první místnosti reprezentuje skupinu pomocí ukázky manifestu a teoretického směřování umělců. Návštěvník je seznámen s idejemi, které v roce 1988 sdružovaly členy Měkkohlavých, a s několika recesistními počiny, které v dobách své největší aktivity zorganizovali. Dále již následují jen samotná umělecká díla a videodokumentace činnosti této umělecké skupiny. Nezasvěcenému příchozímu (kterých vzhledem k nevelké známosti Měkkohlavých nebude málo) je tudíž předkládán velmi skromný kontext v jakém na vystavená díla nahlížet.

Tvůrce pod křídla této skupiny nedovedl ani tak jednotný umělecký styl či technika, ale smýšlení a postoj k současnosti. Ten již může být mladším generacím poněkud cizí, ale svou estetickou hodnotu díla se změnou režimu naštěstí neztrácejí. Tato nejednota v jednotě dovolila kurátorovi Václavu Malinovi uspořádat pod hlavičkou jedné výtvarné skupiny expozici reprezentující několik sfér umění. Návštěvník se mezi první a pátou místnosti setká například s abstraktními malbami Dalibora Chatrného, pointilistickou instalací z míčků Václava Maliny, fotografiemi Jiřího Šiguta, geometrickými malbami Petra Kvíčaly či Václava Maliny, s instalací patnácti obrazů zobrazujících cestu Slunce Milana Maura, s koláží z krabiček od léků a extravagantní tapisérií Otise Lauberta či s poličkami jako uměleckým dílem Martina Klimeše.

Toto je jen krátký výčet děl, která se na výstavě nachází, uveřejněn především pro znázornění různorodosti tvorby této skupiny. Pokud by se vystavující umělci dobrovolně nesdružovali pod hlavičku Měkkohlavých, přirovnala bych tuto výstavu k malé české verzi slavné chicagské USA Today, reprezentující v Museu současného umění trendy (post)moderního umění Spojených států.

Režie vs. divák, kdo s koho?

Wolfgang Amadeus Mozart – Figarova svatba, premiéra 25. 2. 2011, Mahenovo divadlo, Brno

O brněnské inscenaci Figarova svatba již bylo řečeno a napsáno mnoho zlého. Mezi haněním zjevně nedostatečně promyšleného záměru německé režisérky Annette Jahns se sem tam objeví zmínka o kvalitním výkonu Jany Walligerové v roli Cherubína nebo pochvala vedení orchestru Casparem Richterem, avšak převládají resumé se slovy jako „omyl“, „chyba“ nebo „nepovedlo se“.

Proč opakovat, co již bylo vyřčeno? Ano, je pravda, že Wolfgang Amadeus Mozart i Lorenzo de Ponte možná „mají pocit, jako by jim někdo přešel po hrobě“[1]. Nemluvě o Pierru Beaumarchaise, který v roce 1775 napsal ostrou kritiku, ale letos z ní v Brně vyrobili tupý cirkus. Ale domnívám se, že v tomto varieté je možno najít i cíle chvály.

Například jediný z původní tvůrčí trojice, který může odpočívat v relativně největším pokoji je sám Mozart. Jeho památka je na brněnském jevišti pošpiňována jen z části, jelikož hudební doprovod byl opravdu slastným zážitkem. Obávám se však, že mnoho zrakově postižených diváků, kterým by požitek z kvalitní hudby nekazilo dění na jevišti, Mahenovo divadlo nenavštěvuje. A tito by naopak byli ochuzeni o druhou relativně povedou složku inscenace a to o líbivé výtvarné zpracování scény a kostýmů. Na rozdíl od ostatních vyjadřujících se k brněnské podobě Figarovy svatby bych práci scénografa Sebastiana Stieberta nerada zatracovala. Scéna byla jedním z největších (v kladném slova smyslu!) zážitků, které jsem si z návštěvy této opery odnesla. Že jsem si během představení musela několikrát připomínat, že kulisáci určitě chybu neudělali a postavili správnému představení správné dekorace, může být přece pouze detail. Mám ráda funkcionalismus, mám ráda lampióny v zahradě, k umělému trávníku mám sice poměrně negativní postoj, ale ten vykompenzovali kulečníkovým stolem. Doufám, že v některé z příštích děl odehrávajícím se v 18. století budou na scéně i hrací automaty. Ty jsem ve Figarově svatbě velmi postrádala. Domnívám se, že některé psychicky vyčerpané postavy by bez problémů mohly party svých kolegů trávit na barové židličce před blikající skříní čekajíce na cinkající výhru.

Správným slovem v otázce této inscenace je tedy jistě pojem „nepochopení“. Otázkou zůstává, zda Annette Jahns nepochopila původní Figarovu svatbu, či zda brněnské publikum nepochopilo Annette Jahns. Že by celý herecký soubor nepochopil svou režisérku, považuji za velmi nepravděpodobné. A tak můžeme buď obviňovat německou tvůrkyni této estrády z přílišného inovatismu, anebo nás diváky ze zapšklého konzervatismu. Kdo by si však kopal do vlastních řad?

[1] ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba - historie opery. In ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba : Program. 1. vyd. Brno : Národní divadlo Brno, 2011. s. 24

Rok s kolečky, rok bez barev

Dalibor Chatrný – Práce z roku 2010, 10.03.2011 - 30.04.2011, Památník Leoše Janáčka, Brno

foto: Jan Cága, MZM (http://www.mzm.cz/mzm/program/chatrny/index.html)

V malých útulných prostorech tzv. Janáčkova domečku proběhla v březnu a dubnu tohoto roku výstava prací brněnského výtvarníka Dalibora Chatrného. Bylo zde vystaveno několik děl, které tento umělec vytvořil během roku 2010.

Již více než 60 let tvořící Dalibor Chatrný se věnuje velkému počtu technik. Jeho tvorba je velmi různorodá a postihuje jak práce na papíře, tak plátna, instalace či architektonické návrhy. Letos v březnu a dubnu mohou návštěvníci zhlédnout malou ukázku jeho tvorby na plátně a objektu z kovu.

Možná, že dvě nuly v letopočtu 2010, nebo kolo jako symbol nekonečnosti Dalibora Chatrného inspirovaly ke kruhovému tvaru, jelikož toto téma prochází téměř všemi vystavenými kusy. Podle tvorby by se také dalo hovořit o jeho pesimistickém či industriálním období. Všechna vystavená díla totiž neobsahují více než dominantní šedou barvu s černými či bílými aplikacemi. Doufejme, že kromě těchto vystavených abstraktních obrazů s neveselou kombinací barev, vzniklo loni v ateliéru Dalibora Chatrného i několik děl prezentujících i optimistického ducha. Za takový kus lze považovat například vystavený abstraktní objekt z kovových součástí, který navzdory absenci barev působí velmi hravě.

Tato skromná výstava návštěvníkům představuje zlomek současného českého umění. Snad v nich také vyvolává zamyšlení nad jeho směřováním a nabádá ke zvědavosti po dalších (možná i optimističtějších) směrech, kterými se dnešní tvorba v Čechách ubírá.

Bath time


Všichni to známe - trend koupelnových fotek před zrcadlem. Už bylo vyřčeno dost kritiky. Ale přiznejme si to, kdo z nás si někdy nějakou tu fotečku v koupelně nevyblejskl? Já ano, přiznávám. A dokonce publikuji.


Když jsem v koupelně já, nesmí tam chybět ani Mac. Za chvíli mu budu ale muset pořídit nějaké apple plavky, jelikož tu vodu nesnáší tak dobře jako já :( A všimli jste si někdy, jak je fotogenická taková pračka nebo třeba bojler ;)




Kocúr v trúbe

Už jsem více než týden doma - chřipka (+ lenost). A tak mi to trošku leze na mozek. Dělám hromadu věcí jindy neobvyklých, příklad = peču. O víkendu to byly/měly být muffiny s barevnou polevou podle Thei . Jenže nějak nebyly košíčky, a pak nebylo potřebné cukrářské cítění, takže místo muffins vznikly...kostky! Kostky á la "let the colors be with you", na kterých jsme s Jituš nechaly vybít svou barevnou fantazii. Trochu.


Po víkendu pečící nálada pokračovala. Domácí zásoby byly konečně doplněny o košíčky, takže se mohly konat pravé muffins. To by je však musel péct někdo jiný než nemocná bondýnka studující umění. V mém podání totiž z lahodných Muffins s modrým sýrem a ořechy vznikla téměř 2D verze "Hořké placky s nivou a vlašáky". Ve vašem vlastním zájmu bez fotodokumentace ;)


A včera v noci ke konci týdne pečící šílenství pokračovalo. Pod heslem "odvážnému štěstí přeje" jsem se pustila do slaďoučkých křupavoučkých barevných roztomiloučkých Macarons. Pro neznalce, takhle nějak normálně vyzerajú -->>





Hádáte správně (nebo aspoň mí nejbližší uhodli správně) - nepovedlo se. Máme prosím plech slaďoučkých (dodrženo!), na zuby se lepících, nudně běžovo-hnědých obrovských placek měňavkovitého tvaru, které se při pečení nezvedly ani o dva milimetry, slepované místo chutné granache nebo mascarpone přesladkou téměř tekutou majdou. Pokud to nebudu vydávat za macarons, tak možná i dobrý ;)

A vyblbnout se u toho taky dalo, takže TARGET MET... :)

A promise

Today I have written it, tomorrow I'm shooting it, soon I'm going to publish it.

Rádoby kontroverzní první vlaštovka // Gottland

23/02/2011, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava

Máme rok 2011. Na jedné straně ostalgie v plném proudu, na straně druhé mladický odpor k nepoznanému, protože to přece byla "diktatura". A mezitím vším jedno velké ticho o všem, co se tehdy dělo.

To dobré, co do tohoto světa Gottland přináší je prolomení toho tíživé ticha. Autoři, herci, ansámbl, diváci se konečně přestávají bát použít v jedné větě slova "komunismus" a "myslím si". Ještě aby ne, vždyť je to už sáhodlouhých 21 let a moci říkat to, co si myslíme, bylo snad to, za co se tenkrát bojovalo.

Ne, nezažila jsem to a právě proto se nebojím říkat "myslím si". Možná taky právě proto plácám páté přes deváté. Protože ať řeknu já nebo moje maminka cokoli, kádrový posudek mi to neovlivní. Pokud budu po zkouškách fňukat, že mě nevzali na výšku, bude to jen a jen moje chyba, ne vliv partizánské minulosti mého dědečka nebo proti režimové rebelantství tatínka.

Zažili jste to a zdá se vám můj pohled naivní? Nezažili jste to a zdá se vám můj pohled přehnaný?

Tak buďte rádi, že jsme se dočkali toho, že jeden z hybatelů kultury - drama - konečně dospělo a nebojí se mluvit o blízké minulosti, která ještě více než třem čtvrtinám národa leží v paměti, která ještě teď ovlivňuje životy poloviny z nás, ať už si to připouštíme, či ne.

A když budu zlá, v tomhle bodě může má chvála díla pana Mikuláška a kol. skončit. Však mě taky nikdo neplatí za ódy na ten náš ostravský divadelní stánek, tak jak se zdá u jiných mnohem oficiálnějších "recenzí".

Jednadvacátým stoletím hýbou skandály. Vyrobit si nějaký vlastní soukromý skandálek, ať už pár lascivními scénami, nebo angažováním herců-alkoholiků se dnes rovná té nejlepší reklamě. Tak nějak mám pocit, že tato hra se marně snaží být skandálem, který naplní stránky novin a kulturní zpravodajství. Slyším narážky, které chtějí být citovány. Vidím karikatury, které chtějí, aby na ně bylo poukazováno. A ono nic. Tisk se (zatím) hemží pouze pochvalnými recenzemi bez vlastního názoru. Ale ty přece nepřilákají tolik návštěvníků, jako třeba žaloba za urážku na cti.

"Haló haló, my se tady strefujeme do reálných osobností a jejich reálných činů!" křičí na mě originální nahrávky či citace výroků normalizačních celebrit. Možná mají tvůrci smůlu, že inscenují Gottland tady na zapadlém východě našeho zemského ráje napohled. Kdyby ho uvedli na nějaké pražské scéně a všechny zmiňované (rádoby)celebrity by ho zhlédli, začal by někdo vykřikovat něco o urážkách. Ale přece po našich vytížených (zasloužilých) umělcích nemůžeme chtít, aby se jeli podívat do černé Ostravy na nějakou hru nějakého Poláka. Co ten o nás ví? Ten na to kouká z venku a vůbec nemůže vědět, jaké to tady tenkrát bylo.

A nebo právě naopak. Nebo právě odstup dělá z pacienta lékaře. Nebo právě pohled přes hranice může mezi tou spletí strachu a odvahy, mezi hromadou lží a polopravd, mezi historií a současností najít realitu. Nebo spíše pomoci nám, tady uvnitř toho všeho, najít si tu svou podobu reality, abychom se s ní mohli vyrovnat. Abychom si ujasnili, co to bylo, proč a hlavně, že jsme nic z toho my nezpůsobili.

To se však nedá říci o tvůrcích toho hnědého slepence reálií a fikce na jevišti Divadla Jiřího Myrona. Ten si režisér s dramaturgem a scénáristou vytvořili a zodpovědnosti se nemají šanci zříci. Jejich jména jsou černá na bílém napsána v programu. Kdybych měla Arabelin prsten, dopřála bych této tvůrčí trojici jeden večer v hledišti v rolích diváků s nulovým ponětím o obsahu knihy Mariusze Szczygieła a s průměrnými znalostmi divadelní tvorby. Zajímalo by mě, s jakými pocity by šly pánové domů. Zda by chápali (nebo na to měli aspoň nějaký názor), proč se pan Jirman namáčí do vany, proč aktérům padají listopadové cinkající klíče z rukou nebo proč sbor šeptá. (Nejednou mě v hledišti napadla replika z filmu Báječná léta pod psa "Aleši šeptáš a není to normální.") Zároveň bych jim však přála, aby byli stejně jako já dojati trefně voleným hudebním doprovodem, výstižným zpracováním osudu sochaře Otakara Švece nebo překvapeni vyrovnanými výkony obsáhlého počtu přítomných herců.

-Předsevzetí-

If the yummy Belgian chocolate figurine, which I got for Valentine's Day, will be uneaten at the same spot in two months, I'm totally new person with great willpower.

Blogové zmrtvýchvstání

Rok se s rokem sešel. Měsíc sem, měsíc tam.

Přece nenechám umřít tak skvělé místo jako je můj vlastní plácek za domem rozumu v tom velkém velkém světe internetu. Na svém písečku si budu hrát jak já budu chtít a jak často budu chtít. Když jsem byla malá na náš dvoreček jsem si s ostatními dětmi hrát nechodila.

Moc se na tom nezměnilo. Teď si jezdím dvakrát do roka pohrát s docenty na Fildě, jednou za týden s míčkem na kurt a párkrát do měsíce na nějakou akci s kýmkoli kdo se přidá. Sweet life o'mine. (cedulka "SARCASM")

Pamatujete si tu obsesi, kdy každé ucho mělo blog? A že jsme skoro o nic nepřišli, když náš to, téměř všechny, přešlo. Jen možná paním a pánům psychologům se zvedly příjmy. Tak jim je zase trochu zkrouhnem, ne? Stejně přece děkují a odcházejí...

Na co čekat? Nač?

Mám hrst plnou svíček a chci je jít zapálit na hřbitov.
Probuď v sobě smutek a stesk a pojď se mnou.
Snad jsi ho taky někdy poznal.
Ne? Naučím tě!
Je lehké věřit andělům, když libými melodiemi kupují si tvou duši.
Kdo však okusí ostré tóny druhé strany nezná návratu.
Mám hrst plnou hrachu a chci ho jít házet na zeď.
Probuď v sobě marnotratnost a hoď si taky.
Mám hrst plnou perel a chci je jít házet sviním.
Probuď v sobě štědrost a přidej se ke mě.
Nabízím ti rámě k dětským hrátkám, pláči i boji.
Jsem tvůj přítel, anděl, madona, hrobník i kněz.
Najdi v sobě sílu a roztrhni ten provaz, kterým svázali tě.
Nikdo tě ve tmě neuvidí, dokud nezapálíš prvni jiskru.
Nikdo tě v hluku neuslyší, dokud nenabereš sil do černých plic
a nezakříčíš: Na co čekat? Nač?