Lidé s právem na život
2. slohová práce z Českého jazyka
Líčení a umělecká charakteristika na téma Divadlo a divadelní herciTomáš Poláček (psala jsem to opět já, že;)), 4.A
12.1.2007
12.1.2007
1. Divadelní vločky
2. Ve foyeru vs. V zákulisí
3. Slavnostní večer vs. pracovní večer
4. Očekávání vs. tréma (vlastně zbytečný odstavec, možná bude z originálu vyhozen)
5. Herec vs. člověk
6. Strach herce
7. Není konec jako konec
8. Co vím já a Vy ne
2. Ve foyeru vs. V zákulisí
3. Slavnostní večer vs. pracovní večer
4. Očekávání vs. tréma (vlastně zbytečný odstavec, možná bude z originálu vyhozen)
5. Herec vs. člověk
6. Strach herce
7. Není konec jako konec
8. Co vím já a Vy ne
Venku se stmívá, sněží, rozsvěcejí se pouliční lampy a v kuželu jejich světla se k zemi snášejí sněhové vločky. Každá je jiná. Na zemský povrch nikdy nedopadly dvě stejně vypadající vločky. Stejně jako každý člověk je jiný. Stejně jako každý herec a každá role. Zavírám za sebou velké prosklené dveře a ocitám se v chrámu kultury, v Národním divadle moravskoslezském. V budově Divadla Jiřího Myrona. Mimochodem taky herec, představitel realisticko-psychologického herectví. Vyjdu po několika mramorových schodech do foyer. Nad hlavou křišťálový lustr, před sebou černé křídlo, po pravici za sloupy s obrovskými zrcadly šatny, po levici galerii fotografií. Vše je tak impozantní a vznešené, úctyhodné. Stejně jako herci, kteří zde, v tomto divadle, tráví každičký den svého profesního života.
Předsálí se začíná naplňovat návštěvníky dnešního představní, budoucími diváky. Všichni se zdvořile usmívají, povídají si o universálních tématech, dámy balancují na podpatcích, gentlemani odnáší kabáty a přinášejí skleničky vína. Každý do jednoho je zvědavý, co dnes na jevišti za dvoukřídlými dřevěnými dveřmi předvedou herci. Ti se v tuto chvíli spěšně připravují v malinkých místnostech s cedulkami jako ŠATNA ŽENY, ŠATNA MUŽI, MASKÉRNA ŽENY a MASKÉRNA MUŽI na dveřích. Po chodbách jako mravenečci pobíhají rekvizitářky s náručemi plnými rozličných předmětů, kostymérky s velkými pojízdnými stojany plnými šatů a převleků a mezi nimi herci spěchající s jedné malé místnosti s cedulkou na dveřích do druhé malé místnosti s cedulkou na dveřích.
Ve foyeru zazní gong, inspicientky odemknou ony dvoukřídlé dveře, čímž jako mávnutím kouzelného proutku začnou všichni galantní návštěvníci divadla pouštět své elegantní partnerky vpřed a postupují za nimi do nádherně osvětleného hlediště. Lidé pomalu plni očekávání usedají na svá sedadla a nemohou se dočkat zhasnutí světel a roztažení opony. Pro ně je dnešní večer netypický, slavností. Pro herce kvapně se připravující v zákulisí je to jen další práce. Práce, kterou musí vykonat dobře, aby nezklamaly divadelního šéfa, ale hlavně diváky. Při jejich úsilí je pozoruje šest set šedesát párů očí, patřících šesti stům šedesáti divákům, kteří jsou zároveň jejich živiteli. Těžký to úděl herce.
Světla se pomalu zhasínají, dřevěné dvoukřídlé dveře vedoucí do hlediště se zavírají, opona se plynule zvedá. Mezi diváky začíná panovat klid a očekávání. Emoce divadelníků připravených vedle jeviště se různí. Někteří mají stále trému, jiní myslí na domácí starosti, protože tím, že zvládnou svou roli si jsou stoprocentně jistí, jiní si naposledy zběsile opakují repliky, další si chvatně upravují kostýmy. Každý má ke své práci jiný přístup. Každý má před představením jiné starosti a radosti. Všichni je ale při vstupu na jeviště musí odhodit co nejdále a věnovat se jen a jen své práci – předvést návštěvníkům kvalitní umění.
Herectví není lehká práce, jak po fyzické tak po psychické stránce. Romeo a Julie musí být za každou cenu na jevišti nešťastně zamilovaní, i když v osobním životě herců probíhá třeba krásné a šťastné období vychovávání potomka. Saturnin musí být vždy humorný, překvapivý a sarkastický i v případě, že by jeho představiteli zemřel blízký příbuzný. Žádné osobní emoce nemají na jevišti co pohledávat. Herec musí být hluchý k tichu obecenstva ve chvílích, kdy sám očekával smích a potlesk, musí být slepý k divákům, kteří si celé představení listují znuděně programem, cumlají jeden bonbon za druhým a dokonce i k těm, kteří u jeho výkonu poklimbávají.
Většina těchto „večerních bavičů“ se nebojí neúspěchu u publika. Oni se bojí prodávání a podbízení se, nedůstojnosti, poklesu. Bojí se nudných a komerčních frašek, stejně tak jako se bojí gigantických multikin a DVD přehrávačů. Nebojí se sedadel obsazených diváky, kteří jsou na jejich představení z donucení, protože když herci svou práci odvedou dobře, tito nucení diváci se mohou změnit na milovníky divadla. Oni se bojí prázdných sedadel. Prázdné sedadlo sebelítostnějším pláčem ani seberealističtějším smíchem neuchvátíte. Mají strach z období, kdy mají málo herecké práce. Divák o tom, většinou neví, a není dobré mu to sdělovat. Divák nepřemýšlí o životě herců. Diváka zajímá Romeo a Julie, ne Lukáš Lepold a Saori Fukuda. Diváka zajímá Saturnin a teta Kateřina, ne František Večeřa a Marie Logojdová. A proto i v životě herce bývají večery bez práce. Čím míň práce, tím je herec víc unavený. To proto, že když nehraje, má čas uvědomit si jiné věci. Domácí starosti, samotu, finanční problémy, stáří, přibývající váhu,…
Představení se chýlí ke konci. Diváci jsou vesměs uchváceni příběhem, který na jevišti končí. Herci se několikrát ukloní, poděkují za přízeň a za vytrvalý potlesk. Ale - maminky v hereckých řadách už myslí na to, že dnes opět nemohly uložit své dítě ony, ale musel to stejně jako při každém večerním představení udělat manžel. Tatínkům se honí hlavou, že jejich ženy už určitě spí a nic se nestane, když si zajdou s kolegy po představení na pivo. Mladíci a slečny přemítají nad nastávající nocí, zda ji využít k učení nové role či k nočnímu rejdění. Myšlenkami už jsou venku z divadla, pryč z práce. Doma, v hospodě, pod širým nebem. Práce pro ně skončila. Teď jen v šatně odložit pracovní oděv – fakticky velmi nákladný a precizně vyrobený kostým, smýt z obličeje tu cizí tvář a vyrazit na cestu domů. Diváci jsou taky na odchodu. Někteří si ještě ve foyeru sdělují nové dojmy, hodnotí výkony, příběh, kulisy i kostýmy. Hodnotí vše, co pro aktéry již skončilo a zítra večer to zase začne. Zítra večer, kdy to pro diváky už bude minulost, pro herce, to bude znovu přítomnost. Opakování až do derniéry. A pak že herectví není stereotyp.
Já při mém dvanáctém zhlédnutí této opery ani nevím, jestli nakonec Cyrano zemřel nebo ne. Ale na rozdíl od ostatních vím, že představitelka Roxane měla za sebou zřejmě perný týden, protože dnešní výkon se s předešlými nedal srovnávat. Vím, že Cyrano se má pravděpodobně stále skvěle, protože jak mu to dnes zpívalo, bylo obdivuhodné. Vím, že La due'gne je asi chudák trochu nachlazená, bylo to slyšet na jejím hlase. A vím, že De Guiche se dnes chtěl předvést před svou nastávající ženou, protože se neustále díval jen a jen na ni. Herci nemohou vše zamaskovat. Maskérna je jako kouzelníkova manéž, ale líčidla vše neschovají. Mohou zamaskovat kruhy pod očima z nevyspání, i jizvu na obličeji, ale jizvy na duši ne. Proto si práce herců zaslouží tak veliký obdiv. Musíme si uvědomit, že na jevišti před námi své problémy neřeší opravdový Cyrano a Roxane, ale lidé z Ostravy se stejnými ostravskými problémy, dýchající stejné špatné ostravské ovzduší, jezdící stejnou ostravskou hromadnou dopravou a chodící ke stejným ostravským lékařům jako my. Lidé, kteří se dají charakterizovat stejně jako všichni ostatní - lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, lidé, kteří mají právo na život – svůj vlastní, ne jen na život, který si vymysleli autoři divadelních her. To vše dle Listiny základních práv a svobod.
(Inspirace knihou spisovatelky a publicistky Zuzany Maléřové: „Život je kulatý“)
Předsálí se začíná naplňovat návštěvníky dnešního představní, budoucími diváky. Všichni se zdvořile usmívají, povídají si o universálních tématech, dámy balancují na podpatcích, gentlemani odnáší kabáty a přinášejí skleničky vína. Každý do jednoho je zvědavý, co dnes na jevišti za dvoukřídlými dřevěnými dveřmi předvedou herci. Ti se v tuto chvíli spěšně připravují v malinkých místnostech s cedulkami jako ŠATNA ŽENY, ŠATNA MUŽI, MASKÉRNA ŽENY a MASKÉRNA MUŽI na dveřích. Po chodbách jako mravenečci pobíhají rekvizitářky s náručemi plnými rozličných předmětů, kostymérky s velkými pojízdnými stojany plnými šatů a převleků a mezi nimi herci spěchající s jedné malé místnosti s cedulkou na dveřích do druhé malé místnosti s cedulkou na dveřích.
Ve foyeru zazní gong, inspicientky odemknou ony dvoukřídlé dveře, čímž jako mávnutím kouzelného proutku začnou všichni galantní návštěvníci divadla pouštět své elegantní partnerky vpřed a postupují za nimi do nádherně osvětleného hlediště. Lidé pomalu plni očekávání usedají na svá sedadla a nemohou se dočkat zhasnutí světel a roztažení opony. Pro ně je dnešní večer netypický, slavností. Pro herce kvapně se připravující v zákulisí je to jen další práce. Práce, kterou musí vykonat dobře, aby nezklamaly divadelního šéfa, ale hlavně diváky. Při jejich úsilí je pozoruje šest set šedesát párů očí, patřících šesti stům šedesáti divákům, kteří jsou zároveň jejich živiteli. Těžký to úděl herce.
Světla se pomalu zhasínají, dřevěné dvoukřídlé dveře vedoucí do hlediště se zavírají, opona se plynule zvedá. Mezi diváky začíná panovat klid a očekávání. Emoce divadelníků připravených vedle jeviště se různí. Někteří mají stále trému, jiní myslí na domácí starosti, protože tím, že zvládnou svou roli si jsou stoprocentně jistí, jiní si naposledy zběsile opakují repliky, další si chvatně upravují kostýmy. Každý má ke své práci jiný přístup. Každý má před představením jiné starosti a radosti. Všichni je ale při vstupu na jeviště musí odhodit co nejdále a věnovat se jen a jen své práci – předvést návštěvníkům kvalitní umění.
Herectví není lehká práce, jak po fyzické tak po psychické stránce. Romeo a Julie musí být za každou cenu na jevišti nešťastně zamilovaní, i když v osobním životě herců probíhá třeba krásné a šťastné období vychovávání potomka. Saturnin musí být vždy humorný, překvapivý a sarkastický i v případě, že by jeho představiteli zemřel blízký příbuzný. Žádné osobní emoce nemají na jevišti co pohledávat. Herec musí být hluchý k tichu obecenstva ve chvílích, kdy sám očekával smích a potlesk, musí být slepý k divákům, kteří si celé představení listují znuděně programem, cumlají jeden bonbon za druhým a dokonce i k těm, kteří u jeho výkonu poklimbávají.
Většina těchto „večerních bavičů“ se nebojí neúspěchu u publika. Oni se bojí prodávání a podbízení se, nedůstojnosti, poklesu. Bojí se nudných a komerčních frašek, stejně tak jako se bojí gigantických multikin a DVD přehrávačů. Nebojí se sedadel obsazených diváky, kteří jsou na jejich představení z donucení, protože když herci svou práci odvedou dobře, tito nucení diváci se mohou změnit na milovníky divadla. Oni se bojí prázdných sedadel. Prázdné sedadlo sebelítostnějším pláčem ani seberealističtějším smíchem neuchvátíte. Mají strach z období, kdy mají málo herecké práce. Divák o tom, většinou neví, a není dobré mu to sdělovat. Divák nepřemýšlí o životě herců. Diváka zajímá Romeo a Julie, ne Lukáš Lepold a Saori Fukuda. Diváka zajímá Saturnin a teta Kateřina, ne František Večeřa a Marie Logojdová. A proto i v životě herce bývají večery bez práce. Čím míň práce, tím je herec víc unavený. To proto, že když nehraje, má čas uvědomit si jiné věci. Domácí starosti, samotu, finanční problémy, stáří, přibývající váhu,…
Představení se chýlí ke konci. Diváci jsou vesměs uchváceni příběhem, který na jevišti končí. Herci se několikrát ukloní, poděkují za přízeň a za vytrvalý potlesk. Ale - maminky v hereckých řadách už myslí na to, že dnes opět nemohly uložit své dítě ony, ale musel to stejně jako při každém večerním představení udělat manžel. Tatínkům se honí hlavou, že jejich ženy už určitě spí a nic se nestane, když si zajdou s kolegy po představení na pivo. Mladíci a slečny přemítají nad nastávající nocí, zda ji využít k učení nové role či k nočnímu rejdění. Myšlenkami už jsou venku z divadla, pryč z práce. Doma, v hospodě, pod širým nebem. Práce pro ně skončila. Teď jen v šatně odložit pracovní oděv – fakticky velmi nákladný a precizně vyrobený kostým, smýt z obličeje tu cizí tvář a vyrazit na cestu domů. Diváci jsou taky na odchodu. Někteří si ještě ve foyeru sdělují nové dojmy, hodnotí výkony, příběh, kulisy i kostýmy. Hodnotí vše, co pro aktéry již skončilo a zítra večer to zase začne. Zítra večer, kdy to pro diváky už bude minulost, pro herce, to bude znovu přítomnost. Opakování až do derniéry. A pak že herectví není stereotyp.
Já při mém dvanáctém zhlédnutí této opery ani nevím, jestli nakonec Cyrano zemřel nebo ne. Ale na rozdíl od ostatních vím, že představitelka Roxane měla za sebou zřejmě perný týden, protože dnešní výkon se s předešlými nedal srovnávat. Vím, že Cyrano se má pravděpodobně stále skvěle, protože jak mu to dnes zpívalo, bylo obdivuhodné. Vím, že La due'gne je asi chudák trochu nachlazená, bylo to slyšet na jejím hlase. A vím, že De Guiche se dnes chtěl předvést před svou nastávající ženou, protože se neustále díval jen a jen na ni. Herci nemohou vše zamaskovat. Maskérna je jako kouzelníkova manéž, ale líčidla vše neschovají. Mohou zamaskovat kruhy pod očima z nevyspání, i jizvu na obličeji, ale jizvy na duši ne. Proto si práce herců zaslouží tak veliký obdiv. Musíme si uvědomit, že na jevišti před námi své problémy neřeší opravdový Cyrano a Roxane, ale lidé z Ostravy se stejnými ostravskými problémy, dýchající stejné špatné ostravské ovzduší, jezdící stejnou ostravskou hromadnou dopravou a chodící ke stejným ostravským lékařům jako my. Lidé, kteří se dají charakterizovat stejně jako všichni ostatní - lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, lidé, kteří mají právo na život – svůj vlastní, ne jen na život, který si vymysleli autoři divadelních her. To vše dle Listiny základních práv a svobod.
(Inspirace knihou spisovatelky a publicistky Zuzany Maléřové: „Život je kulatý“)