Zajímalo by mě, co ovlivňuje naše očekávání a to co považujeme za standart. Chtělo by se říct, že to, co vidíme v rodině. Pokud v ní samozřejmě vyrůstáme. Ale já s tím nějak nemohu souhlasit. Zjistila jsem, že od lidí kolem sebe očekávám jiné věci, než ty které by se shodovali se zvyky naší rodiny. Tak mě tedy napadlo, že v dnešní době náš standart ovlivňují filmy, seriály a podobné druhy zábavy, kterými někdy zaplňujeme svůj volný čas. A to mi přijde pravděpodobnější. V mém případě tedy.
Často se mi stane, že se přistihnu, že od svých kamarádů a vůbec lidí v okolí očekávám věci, které ještě nikdy neudělal. Je to proto, že já bych je udělala, prtž mi to přijde správné a dobré. Zřejmě proto, že jsem to četla v knížce, která se mi líbila, nebo se to opakuje v každém druhém americkém filmu. Moje maminka s tatínkem tyto věci nedělají, takže z rodiny to nemám. MOŽNÁ JE DĚLAJÍ JINÍ ZNÁMÍ. Áha. To je vlastně taky jedna z možností.:-)
Ale tohle očekávání přináší často velká zklamání. Těším se na to gesto třeba celý den, pak nastane ona chvíle a…čin nikde. (Jak mě vlastně mohlo napadnout, že by to ten člověk udělal? Kde jsem přišla na to, že by tu na mě počkal? Proč jsem si myslela, že mi k tomu něco napíše?) A v tu chvíli si uvědomí, že jsem si někdy nějak „zvykla“ na něco, co kolem mě nikdy nikdo nedělal. Udělala bych to já. Ale oni ne. A nechápu, kde se to ve mně prostě vzalo. Tyto standarty.
Je jedno takové pořekadlo „Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě.“ Musím se zahanbením přiznat, že se jím vždy neřídím. Ve vypjatých situacích je to těžké. Ale za to můžu zcela upřímně říct, že každý den dodržuji jeho trochu poupravenou verzí. Činím ostatním to, co chci, aby činili oni mě. Malými drobnostmi, o kterých vím, že je má daná osoba ráda, se snažím zpříjemnit blízkým každý den. Jenže nějak se mi to zpět nevrací. Musím ale říct, že dneska mě mile překvapila Verunka, když mi před testem ze ZSV popřála hodně štěstí. DĚKUJI! A tohle jsou ty věci, které očekávám od ostatních. A taky se jim je samozřejmě snažím dělat. Prtž si myslím, že hrozně hrozně moc zpříjemňují celý den a vůbec život.
Často se mi stane, že se přistihnu, že od svých kamarádů a vůbec lidí v okolí očekávám věci, které ještě nikdy neudělal. Je to proto, že já bych je udělala, prtž mi to přijde správné a dobré. Zřejmě proto, že jsem to četla v knížce, která se mi líbila, nebo se to opakuje v každém druhém americkém filmu. Moje maminka s tatínkem tyto věci nedělají, takže z rodiny to nemám. MOŽNÁ JE DĚLAJÍ JINÍ ZNÁMÍ. Áha. To je vlastně taky jedna z možností.:-)
Ale tohle očekávání přináší často velká zklamání. Těším se na to gesto třeba celý den, pak nastane ona chvíle a…čin nikde. (Jak mě vlastně mohlo napadnout, že by to ten člověk udělal? Kde jsem přišla na to, že by tu na mě počkal? Proč jsem si myslela, že mi k tomu něco napíše?) A v tu chvíli si uvědomí, že jsem si někdy nějak „zvykla“ na něco, co kolem mě nikdy nikdo nedělal. Udělala bych to já. Ale oni ne. A nechápu, kde se to ve mně prostě vzalo. Tyto standarty.
Je jedno takové pořekadlo „Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě.“ Musím se zahanbením přiznat, že se jím vždy neřídím. Ve vypjatých situacích je to těžké. Ale za to můžu zcela upřímně říct, že každý den dodržuji jeho trochu poupravenou verzí. Činím ostatním to, co chci, aby činili oni mě. Malými drobnostmi, o kterých vím, že je má daná osoba ráda, se snažím zpříjemnit blízkým každý den. Jenže nějak se mi to zpět nevrací. Musím ale říct, že dneska mě mile překvapila Verunka, když mi před testem ze ZSV popřála hodně štěstí. DĚKUJI! A tohle jsou ty věci, které očekávám od ostatních. A taky se jim je samozřejmě snažím dělat. Prtž si myslím, že hrozně hrozně moc zpříjemňují celý den a vůbec život.
