Mě se v poslední době tak strašně často stávají nějaká nedorozumění. To je nevíře!
Oboustranná nedorozumění - já někoho špatně pochopím, někdo mě špatně pochopí. Buď musím více číst a zdokonalit svou slovní zásobu, nebo prostudovat slovníky, zda se některé významy slov nezměnily...
A není to proto, že bych rychleji mluvila než přemýšlela. Já si kolikrát nějaký článek přečtu i třikrát, čtyřikrát, pak se k němu vyjádřím a ouha! Smršť vysvětlování, že o to se opravdu nejedná. A co je nejhorší? Nějaký začarovaný kruh je to. Mám pocit, že moje reakce je brána jako útok či výtka. Proto se logicky autor ohradí a já vnímám útok či výtku z jeho strany. A tak je to se vším!
Potřebovala bych Howarda, který mě z této smyčky dostane...
A to se netýká pouze článků. I v obyčejné konverzaci. Kolikrát s někým - dle mého - normálně konverzuji a najednou slyším "proč jsi naštvaná?" No mé překvapení nezná mezí! Copak já jsem naštvaná? Vždyť jsem nic naštvaného neřekla!
Nebo naopak řeknu něco zcela průměrného, možná rádoby vtipného, a ouha - druhá strana je naštvaná či dotčená. A jsme opět v kruhu...
Komunikace?! Copak já mám problémy s komunikací? Ale jděte! Nikdy! Já, která četla jak divá, psala články, četla v rozhlase, vyhrála dvakrát Dětskou novinářskou cenu, dokázala vysedávat v čajovně či doma a mluvit hodiny a hodiny,... Kecy! Tohle všechno je za a) minulost, za b) bezvýznamné blbosti.
Měla jsem takovou úvahu o barvách pyžam, moc se mi líbila. Ale není sebemenší chuť ji publikovat. Už vidím ty nepochopeníplné reakce!