Rádoby kontroverzní první vlaštovka // Gottland

23/02/2011, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava

Máme rok 2011. Na jedné straně ostalgie v plném proudu, na straně druhé mladický odpor k nepoznanému, protože to přece byla "diktatura". A mezitím vším jedno velké ticho o všem, co se tehdy dělo.

To dobré, co do tohoto světa Gottland přináší je prolomení toho tíživé ticha. Autoři, herci, ansámbl, diváci se konečně přestávají bát použít v jedné větě slova "komunismus" a "myslím si". Ještě aby ne, vždyť je to už sáhodlouhých 21 let a moci říkat to, co si myslíme, bylo snad to, za co se tenkrát bojovalo.

Ne, nezažila jsem to a právě proto se nebojím říkat "myslím si". Možná taky právě proto plácám páté přes deváté. Protože ať řeknu já nebo moje maminka cokoli, kádrový posudek mi to neovlivní. Pokud budu po zkouškách fňukat, že mě nevzali na výšku, bude to jen a jen moje chyba, ne vliv partizánské minulosti mého dědečka nebo proti režimové rebelantství tatínka.

Zažili jste to a zdá se vám můj pohled naivní? Nezažili jste to a zdá se vám můj pohled přehnaný?

Tak buďte rádi, že jsme se dočkali toho, že jeden z hybatelů kultury - drama - konečně dospělo a nebojí se mluvit o blízké minulosti, která ještě více než třem čtvrtinám národa leží v paměti, která ještě teď ovlivňuje životy poloviny z nás, ať už si to připouštíme, či ne.

A když budu zlá, v tomhle bodě může má chvála díla pana Mikuláška a kol. skončit. Však mě taky nikdo neplatí za ódy na ten náš ostravský divadelní stánek, tak jak se zdá u jiných mnohem oficiálnějších "recenzí".

Jednadvacátým stoletím hýbou skandály. Vyrobit si nějaký vlastní soukromý skandálek, ať už pár lascivními scénami, nebo angažováním herců-alkoholiků se dnes rovná té nejlepší reklamě. Tak nějak mám pocit, že tato hra se marně snaží být skandálem, který naplní stránky novin a kulturní zpravodajství. Slyším narážky, které chtějí být citovány. Vidím karikatury, které chtějí, aby na ně bylo poukazováno. A ono nic. Tisk se (zatím) hemží pouze pochvalnými recenzemi bez vlastního názoru. Ale ty přece nepřilákají tolik návštěvníků, jako třeba žaloba za urážku na cti.

"Haló haló, my se tady strefujeme do reálných osobností a jejich reálných činů!" křičí na mě originální nahrávky či citace výroků normalizačních celebrit. Možná mají tvůrci smůlu, že inscenují Gottland tady na zapadlém východě našeho zemského ráje napohled. Kdyby ho uvedli na nějaké pražské scéně a všechny zmiňované (rádoby)celebrity by ho zhlédli, začal by někdo vykřikovat něco o urážkách. Ale přece po našich vytížených (zasloužilých) umělcích nemůžeme chtít, aby se jeli podívat do černé Ostravy na nějakou hru nějakého Poláka. Co ten o nás ví? Ten na to kouká z venku a vůbec nemůže vědět, jaké to tady tenkrát bylo.

A nebo právě naopak. Nebo právě odstup dělá z pacienta lékaře. Nebo právě pohled přes hranice může mezi tou spletí strachu a odvahy, mezi hromadou lží a polopravd, mezi historií a současností najít realitu. Nebo spíše pomoci nám, tady uvnitř toho všeho, najít si tu svou podobu reality, abychom se s ní mohli vyrovnat. Abychom si ujasnili, co to bylo, proč a hlavně, že jsme nic z toho my nezpůsobili.

To se však nedá říci o tvůrcích toho hnědého slepence reálií a fikce na jevišti Divadla Jiřího Myrona. Ten si režisér s dramaturgem a scénáristou vytvořili a zodpovědnosti se nemají šanci zříci. Jejich jména jsou černá na bílém napsána v programu. Kdybych měla Arabelin prsten, dopřála bych této tvůrčí trojici jeden večer v hledišti v rolích diváků s nulovým ponětím o obsahu knihy Mariusze Szczygieła a s průměrnými znalostmi divadelní tvorby. Zajímalo by mě, s jakými pocity by šly pánové domů. Zda by chápali (nebo na to měli aspoň nějaký názor), proč se pan Jirman namáčí do vany, proč aktérům padají listopadové cinkající klíče z rukou nebo proč sbor šeptá. (Nejednou mě v hledišti napadla replika z filmu Báječná léta pod psa "Aleši šeptáš a není to normální.") Zároveň bych jim však přála, aby byli stejně jako já dojati trefně voleným hudebním doprovodem, výstižným zpracováním osudu sochaře Otakara Švece nebo překvapeni vyrovnanými výkony obsáhlého počtu přítomných herců.

-Předsevzetí-

If the yummy Belgian chocolate figurine, which I got for Valentine's Day, will be uneaten at the same spot in two months, I'm totally new person with great willpower.

Blogové zmrtvýchvstání

Rok se s rokem sešel. Měsíc sem, měsíc tam.

Přece nenechám umřít tak skvělé místo jako je můj vlastní plácek za domem rozumu v tom velkém velkém světe internetu. Na svém písečku si budu hrát jak já budu chtít a jak často budu chtít. Když jsem byla malá na náš dvoreček jsem si s ostatními dětmi hrát nechodila.

Moc se na tom nezměnilo. Teď si jezdím dvakrát do roka pohrát s docenty na Fildě, jednou za týden s míčkem na kurt a párkrát do měsíce na nějakou akci s kýmkoli kdo se přidá. Sweet life o'mine. (cedulka "SARCASM")

Pamatujete si tu obsesi, kdy každé ucho mělo blog? A že jsme skoro o nic nepřišli, když náš to, téměř všechny, přešlo. Jen možná paním a pánům psychologům se zvedly příjmy. Tak jim je zase trochu zkrouhnem, ne? Stejně přece děkují a odcházejí...