Socha ve veřejném prostoru dnes tedy plní diametrálně odlišnou funkci než skulptury dřívější. Zlom byl pozvolný od model, přes nápodobu až k dnešnímu businessu a širokým společenským konotacím. Po dlouhých debatách odstartovaných „divným uměním“ Marcela Duchampa v 60. letech 20. století estetikové v čele s Arthurem Danto konečně připustili, že dobré umění nemusí být krásné. V oné době se to zdálo jako tvrzení, že dobré jídlo, nemusí být chutné. Nejen sochařství nám ale ukazuje, že tato idea nebyla scestná. Umění jako celek prošlo bouřlivým vývojem a estetická hodnota již není prioritou. Žijeme v době instituonalizace umění a to, co byl kdysi odpad, je dnes za vhodných podmínek mistrovské dílo.
23.02.2011 - 03.04.2011, Dům Pánů z Kunštátu, Brno
„Nonkonformní umělci 90. let 20. století vytvořili umění konformní v 10. letech 21. století.“ „Po dlouhé době konečně umění, které bych si dala do bytu.“ Toto jsou některé z pocitů, které vyvolává výstava umělecké skupiny Měkkohlaví konající se od 23. února do 3. dubna ve výstavních prostorech brněnského Domu Pánů z Kunštátu.
Přes 60 vystavených exponátů nejrůznějších uměleckých technik jako je malba, fotografie nebo koláž reprezentuje různorodou tvorbu této skupiny v pěti místnostech. Rozdělení děl do místností se však zdá vcelku náhodné, o tematické či časové shodě zde nemůže být ani řeč. Tato benevolence však není pozitivnímu požitku na škodu. Pouze ve čtvrté vcelku malé místnosti nastává kolize reprezentace prostorově náročnější instalace Cesta Slunce Milana Maura a dalších několika netradičních nástěnných děl. Jedno, nebo druhé (cestující Slunce, nebo extravagantní nástěnnou tvorbu) si zde asi málokdo vychutná v jejich plné kráse.
Několik málo textů v první místnosti reprezentuje skupinu pomocí ukázky manifestu a teoretického směřování umělců. Návštěvník je seznámen s idejemi, které v roce 1988 sdružovaly členy Měkkohlavých, a s několika recesistními počiny, které v dobách své největší aktivity zorganizovali. Dále již následují jen samotná umělecká díla a videodokumentace činnosti této umělecké skupiny. Nezasvěcenému příchozímu (kterých vzhledem k nevelké známosti Měkkohlavých nebude málo) je tudíž předkládán velmi skromný kontext v jakém na vystavená díla nahlížet.
Tvůrce pod křídla této skupiny nedovedl ani tak jednotný umělecký styl či technika, ale smýšlení a postoj k současnosti. Ten již může být mladším generacím poněkud cizí, ale svou estetickou hodnotu díla se změnou režimu naštěstí neztrácejí. Tato nejednota v jednotě dovolila kurátorovi Václavu Malinovi uspořádat pod hlavičkou jedné výtvarné skupiny expozici reprezentující několik sfér umění. Návštěvník se mezi první a pátou místnosti setká například s abstraktními malbami Dalibora Chatrného, pointilistickou instalací z míčků Václava Maliny, fotografiemi Jiřího Šiguta, geometrickými malbami Petra Kvíčaly či Václava Maliny, s instalací patnácti obrazů zobrazujících cestu Slunce Milana Maura, s koláží z krabiček od léků a extravagantní tapisérií Otise Lauberta či s poličkami jako uměleckým dílem Martina Klimeše.
Toto je jen krátký výčet děl, která se na výstavě nachází, uveřejněn především pro znázornění různorodosti tvorby této skupiny. Pokud by se vystavující umělci dobrovolně nesdružovali pod hlavičku Měkkohlavých, přirovnala bych tuto výstavu k malé české verzi slavné chicagské USA Today, reprezentující v Museu současného umění trendy (post)moderního umění Spojených států.
Wolfgang Amadeus Mozart – Figarova svatba, premiéra 25. 2. 2011, Mahenovo divadlo, Brno
O brněnské inscenaci Figarova svatba již bylo řečeno a napsáno mnoho zlého. Mezi haněním zjevně nedostatečně promyšleného záměru německé režisérky Annette Jahns se sem tam objeví zmínka o kvalitním výkonu Jany Walligerové v roli Cherubína nebo pochvala vedení orchestru Casparem Richterem, avšak převládají resumé se slovy jako „omyl“, „chyba“ nebo „nepovedlo se“.
Proč opakovat, co již bylo vyřčeno? Ano, je pravda, že Wolfgang Amadeus Mozart i Lorenzo de Ponte možná „mají pocit, jako by jim někdo přešel po hrobě“[1]. Nemluvě o Pierru Beaumarchaise, který v roce 1775 napsal ostrou kritiku, ale letos z ní v Brně vyrobili tupý cirkus. Ale domnívám se, že v tomto varieté je možno najít i cíle chvály.
Například jediný z původní tvůrčí trojice, který může odpočívat v relativně největším pokoji je sám Mozart. Jeho památka je na brněnském jevišti pošpiňována jen z části, jelikož hudební doprovod byl opravdu slastným zážitkem. Obávám se však, že mnoho zrakově postižených diváků, kterým by požitek z kvalitní hudby nekazilo dění na jevišti, Mahenovo divadlo nenavštěvuje. A tito by naopak byli ochuzeni o druhou relativně povedou složku inscenace a to o líbivé výtvarné zpracování scény a kostýmů. Na rozdíl od ostatních vyjadřujících se k brněnské podobě Figarovy svatby bych práci scénografa Sebastiana Stieberta nerada zatracovala. Scéna byla jedním z největších (v kladném slova smyslu!) zážitků, které jsem si z návštěvy této opery odnesla. Že jsem si během představení musela několikrát připomínat, že kulisáci určitě chybu neudělali a postavili správnému představení správné dekorace, může být přece pouze detail. Mám ráda funkcionalismus, mám ráda lampióny v zahradě, k umělému trávníku mám sice poměrně negativní postoj, ale ten vykompenzovali kulečníkovým stolem. Doufám, že v některé z příštích děl odehrávajícím se v 18. století budou na scéně i hrací automaty. Ty jsem ve Figarově svatbě velmi postrádala. Domnívám se, že některé psychicky vyčerpané postavy by bez problémů mohly party svých kolegů trávit na barové židličce před blikající skříní čekajíce na cinkající výhru.
Správným slovem v otázce této inscenace je tedy jistě pojem „nepochopení“. Otázkou zůstává, zda Annette Jahns nepochopila původní Figarovu svatbu, či zda brněnské publikum nepochopilo Annette Jahns. Že by celý herecký soubor nepochopil svou režisérku, považuji za velmi nepravděpodobné. A tak můžeme buď obviňovat německou tvůrkyni této estrády z přílišného inovatismu, anebo nás diváky ze zapšklého konzervatismu. Kdo by si však kopal do vlastních řad?
[1] ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba - historie opery. In ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba : Program. 1. vyd. Brno : Národní divadlo Brno, 2011. s. 24
foto: Jan Cága, MZM (http://www.mzm.cz/mzm/program/chatrny/index.html)
Již více než 60 let tvořící Dalibor Chatrný se věnuje velkému počtu technik. Jeho tvorba je velmi různorodá a postihuje jak práce na papíře, tak plátna, instalace či architektonické návrhy. Letos v březnu a dubnu mohou návštěvníci zhlédnout malou ukázku jeho tvorby na plátně a objektu z kovu.
Možná, že dvě nuly v letopočtu 2010, nebo kolo jako symbol nekonečnosti Dalibora Chatrného inspirovaly ke kruhovému tvaru, jelikož toto téma prochází téměř všemi vystavenými kusy. Podle tvorby by se také dalo hovořit o jeho pesimistickém či industriálním období. Všechna vystavená díla totiž neobsahují více než dominantní šedou barvu s černými či bílými aplikacemi. Doufejme, že kromě těchto vystavených abstraktních obrazů s neveselou kombinací barev, vzniklo loni v ateliéru Dalibora Chatrného i několik děl prezentujících i optimistického ducha. Za takový kus lze považovat například vystavený abstraktní objekt z kovových součástí, který navzdory absenci barev působí velmi hravě.
Tato skromná výstava návštěvníkům představuje zlomek současného českého umění. Snad v nich také vyvolává zamyšlení nad jeho směřováním a nabádá ke zvědavosti po dalších (možná i optimističtějších) směrech, kterými se dnešní tvorba v Čechách ubírá.
