Co udělá s člověkem četba Coelha..?!

Prvně odpověď na otázku z nadpisu:
Když miluje, tak něco docela divného - vyvolá pochyby:o(
Pochyby jestli miluje "správně", jestli je to vůbec plnohodnotná láska. 
A násleně otázky: "Když vůbec pochybuji, miluji vůbec?"  
Ale já miluji!
Já to vím, já to cítím...ale ten zpropadený Záhir...mě zmátl :o(

A co bys chtěl ty, miláčku???

CHLAPEC očima SLEČNY

Už dlouho nebyl žádný up-date a taky jsem se na žádný nechystala, prtž nějak není o čem psát a prtž se mi ani psát moc nechce. Sorry. Ale jelikož se některé hladové krky up-datu dožadovali, tak jsem spojila méně nutné s nutnějším a rozhodla se podstrčit sem v převleku za nový up-date slečninu slohovku. Ne že bych Vás chtěla krmit například líčením o úžasné krajině nebo popisem pokoje! SLEČNA totiž psala charakteristiku milované osoby. Takže pokud Vás zajímá, jak vidí SLEČNA CHLAPCE, račte číst. Jo a kdybyste našli náhodou pravopisné či jiné chyby, za které se snižuje známka, prosím pište. SLEČNA by ráda dostala za 1;)  

"Po dlouhém rozmýšlení, vybírání, losování a rozhodování jsem si nakonec, doslova za pět minut dvanáct, vybrala, že Vám v následující charakteristice blíže představím svého chlapce. Nabízelo se hodně jiných možností, ale tahle se vracela nejčastěji, tak prostě zvítězila.

Všichni samozřejmě víme, že vzhled není to nejpodstatnější, ale do správné charakteristiky prostě patří. Vzhledem k tomu, že je Tom český muž, je jeho výška nadprůměrná. Statistiky totiž tvrdí, že průměrný Čech měří 180,2cm, a tuto výšku můj přítel o 3 centimetry převyšuje. Tom nepatří mezi lidi lenošící u počítačů a podobných spotřebičů, takže i jeho postava odpovídá člověku, který se v každém ročním období snaží najít zalíbení v nějaké fyzické činnosti. Je tudíž štíhlý, podle svých slov až příliš, a silný. Jak sám říká, nemá moc svalnaté ruce, ale, díky fotbalu, má poměrně svalnaté nohy. Když už jsme u těch nohou, na levém lýtku má velkou jizvu po jednom z nepodařených snowboardových triků. A co se týče rukou, má neskutečně dlouhé a křivé prsty. Příroda mu nadělila tmavé vlnící se vlasy. Těchto kudrlin se Tomáš snaží za každou cenu zbavit. Pod několik prameny vlasů permanentně padajícími do čela má tmavé oči. Každý říká, že jsou krásné, tak na tom asi něco bude. Jsou prostě takové zvláštní. Tomáš umí očima říct hodně, zvlášť když ho znáte déle. Má vystouplé lícní kosti, od kterých se sbíhá nespočet černých chloupků tvořících Tomovu bradku, která mu mimochodem velmi sluší.

Neříkejte, že nemám pravdu.

Úplný fešák přeci ve své nové boardové čepičce a brýlkách:D

Luv ya! :o*

Teď to důležitější. Je těžké říct, jestli má Tomáš nějakou nejvýraznější vlastnost. Chtěla jsem jí začít, ale uvědomila jsem si, že znám „několik“ Tomášů a „několik“ jeho nejvýraznějších vlastností. Jestliže je se svými kluky a honí se po škole, píchají se špendlíky, rozčilují profesory i své spolužáky, tak je to jednoznačně dětinskost a infantilnost, ztřeštěnost a ohromná vitalita. Ale pak taky existuje „další“ Tomáš, který je na prvním místě hodný a milý. Tento Tomáš dělá vše s ohromnou pečlivostí, s určitou něhou se stará o své blízké a nikoho by nenechal na holičkách. A takovýchto „různých“ Tomů s různými typickými vlastnostmi je nespočet. Objevují se a mizí podle Tomášovy nálady, podle počasí, ročních období, měsíčních fází a jiných, mě zcela záhadných, aspektů. Ale všichni tito Tomové jsou nesmírně charismatičtí a inteligentní, milují sport a hudbu, užívají si života, milují svou rodinu a život, který mu dala. Tento život se snaží prožít naplno a nepromarnit z něj ani sekundu. Jak španělština krásně označuje, žije „mucha marcha“.

Jak jsem řekla, miluje hudbu. A to takovým způsobem že byly v jeho životě roky, kdy nedělal nic jiného, než poslouchal svůj rock. Učil se na kytaru nejlehčí party oblíbených skladeb. Jezdil s tátou po koncertech milovaných kapel. Z tohoto období si do dnešní doby donesl obrovský přehled o hudební scéně. A také o hře na kytaru. V téhle oblasti je nepřekonatelný. Nebudu Vám popisovat, jak dokáže podle prvních dvou taktů poznat každou skladbu, ani jak dokáže výborně hrát na kytaru a ještě ke všemu to vysvětlit začátečníkovi, ale prostě to umí. Další věc, kterou miluje, je pohyb – zaprvé za míčem a za druhé po zasněženém svahu dolů. S fotbalem tuto sezónu nedobrovolně skončil, takže to nebudu moc rozebírat. Ale snowboardingu by se nikdy nevzdal a má velkou touhu se v něm neustále zdokonalovat. Od léta mluví o tom, jak se těší na hory a měsíc před prvním sněhem vytahuje svoje žluté prkno, aby se na něj mohl koukat, leští helmu a brýle a připravuje se. Snowboarding je jeho obrovská láska. Ale tím se neuživí, takže čím by se chtěl živit pan Poláček? Sní o kariéře doktora. Doufá, že po střední škole nastoupí na medicínu a zdárně ji dodělá. Vybírá ještě z několika oborů, ale vzhledem k tomu, že za sebou nemá ještě ani maturitu není s přemýšlením kam spěchat.

Za toto všechno toho člověka nesmírně obdivuji a jsem na něj pyšná. Kdybych věděla, komu poděkovat za to, že s ním smím trávit tolik času, kolik trávím, bylo by to to největší a nejhlasitější „díky“, co kdy svět slyšel. Není pro mě důležitý jako pro muslima cesta do Mekky, jak již někdo řekl. Ale on je pro mě ona Mekka. Až dojdu do Mekky, až pochopím, vše co si myslí, a budu přesně vědět, co kdy udělá a co řekne, až ho stoprocentně poznám, budu v cíli. I když už ne s ním. I muslim musí Mekku opustit. Důležité je do ni dojít, navštívit ji, poznat ji."

Jen takové malé zamyšlení

Omluva je ve světě lidském něco velmi důležitého. Každý z nás už se někdy za něco omlouval, i od někoho omluvu slyšel. Pro někoho je omluvit se těžké, pro někoho nikoli. Jsou lidé, kteří se omlouvají za každou hloupost, až to zní neupřímně. A jsou lidé, kteří se neomluví, ani když Vám rozbijí nejcennější věc či zkazí celý den. Každý se také omlouvá jinak. Někdo řekne „Promiň.“ a stačí. Jiný donese dárek, omluví se slovně a ještě týden je zachmuřený v rámci „omlouvacího rituálu“.

S omluvami je to složité. Každý cítí věci jinak. Každý má hranici omluvitelnosti jinde. Každý má jinde i hranici cti, která často brání vyslovit slůvko „pardon“.

Ale někdy když uděláte něco moc špatného, už prostě ani ta omluva nestačí. Ani ta omluva s dárkem a se vším všudy. Někdy člověk holt udělá takovou chybu, že na její napravení omluva prostě nestačí. Co pak? Počkat až to čas vyřeší? Omlouvat se stále a stále dokola?

Těžko říct. Záleží na situaci, na člověku, na prohřešku. Kdyby tyto věci byly jasné, kdyby bylo možno říci, jak napravit chyby, vše by bylo lehčí. Ale možná taky…jak to říct…nudnější. Kdyby na všechno bylo někde napsáno řešení, nepřišel by si člověk na nic sám. Plnil by jakési příkazy jako stroj…a nemusel by se ani omlouvat. Ale tím pádem by ani člověk už nikdy neslyšel od někoho blízkého to krásné, procítěné „Promiň.“ plné očekávání, naděje a tak moc prosící. V žádném jiném slově není obsaženo tolik různých pocitů a požadavků. Když člověk říká „Promiň.“, myslí tím taky „Mám Tě rád. Je mi líto. Nechtěl jsem Ti ublížit. Záleží mi na Tobě. Prosím, odpusť mi. Už to neudělám. Jsem hlupák. Nechtěl jsem…“ A taky určitě mnohem více. Když se do toho přimísí ten tón hlasu plný očekávání a strachu, že neprominete, je to to nejhezčí, co můžete slyšet.

Když Vás někdo takto prosí o prominutí, máte vlastně obrovské štěstí…

 

 

Slečnina "writing low water"

Dneska uveřejním jedno písemné dílko SLEČNY, psáno přímo její rukou. Upozorňuji, že nezasvěcení do některých jejích aktivit nemusí rozumět některým kontextům ohledně Déčka, ČRO apod. Na požádání vysvětlím, ale vzhledem k výslednému dojmu a základnímu tématu to nemá velký význam. Čili dnes exklusivně:

viděno přímo slečninýma očima:

„Dříve jsem psala hodně, za večer klidně tři, myslím, že celkem obstojné básničky. Mě se líbily, byla jsem s nimi spokojená. Různý povídky, články se spoustou narážek, články o aktuálním dění,…téměř cokoli (kromě povinných prací do školy:o)). Moje dílka prý byla často depresivní a pesimistická, ale většinou líbivá a já byla spokojená – tedy s mou tvorbou. Všechno se objevovalo v déčku, užší výběr v rozhlase jako Nedělníčky, nej básničky v Almanachu žákovské / studentské poezie.

A pak půl roku zpět – jsem poznala blíže mého současného přítele a v „osobním životě“ (to zní, jak od nějaké celebrity, že;o)) jsem začala být nesmírně šťastná. Ale moje tvorba začala nějak stagnovat. Od května jsem nenapsala JEDINÝ článek, JEDINOU básničku, JEDINOU kritiku. Prostě ani řádku. Přijde mi to zvláštní. Člověk by měl mít přece náměty a motivaci, když je šťastný a zamilovaný. Měl by všechno vidět růžově a měl by tvořit ostošest. Umělci taky přece nejvíce produkují ve šťastných obdobích svého života, ne? Ale na mě to působí nějak opačně. Jsem šťastná, zamilovaná, spokojená, vděčná, pyšná,…ale nejsem schopná napsat řádku. Nedokázala jsem napsat ani zprávičku o akci Světluška – věc, kterou zvládne napsat začínající Déčkař.

Jedním z „problémů“ je méně času. Tohle zrovna chápu. Nemám čas usednout a psát, prtž se snažím všechen volný čas věnovat příteli a tak tak mi zbývá čas podívat se na učení. Ale jiné aspekty? Jak to, že se to nesmírné štěstí neprojevuje psaním oslavných ód na lásku, chlapce atd.? Předtím se vše projevovalo „stěžovacími ódami“ na vše! (:o))

Zvláštní… Na jednu stranu mě to štve. To, že nic nepíšu, nemám nic v Déčku, na webu, v Almanachu, v ČRO, nikdo mi neříká „Jé, to se Ti zase povedla hezká povídka. Jen kdyby nebyla tak smutná…“ Ale na druhou stranu jsem teď šťastná, tak jak jsem před tím nebyla. Tak uznejte, přece nepustím svého úžasného chlapce k vodě kvůli toho, abych byla zase schopná psát, jak jsem utrápené mladé děvče a maskovat to do depresivních povídek, útočných článků a abstraktních básní?! :oD“