Všichni máme všeho tak trochu plný kecky. Sort of this feeling:
A tak jdeme nakupovat, nebo se opít, nebo si zacvičit, nebo se s někým vyspat. A ono to nepomáhá. Tak zkusíme něco jiného. Přecpat se uzeným, domácí buchtou, kyselými okurkami, tatrankami, horkou čokoládou a hermelínem. Pak si pustíme svou oblíbenou hudbu a libujeme si ve svých sračkách, do kterých jsme se dostali/někdo nás dostal/dostaneme se/chtěli bychom se dostat. Koloběh běží. A pak jsme zase jednou happy a říkáme věci typu: "Vždycky jsem se vyžívala ve špatných pocitech, docela ráda jsem se trápila... Ale teď, když vím jak chutná opravdové štěstí, mi to připadá hrozně, hrozně nesmyslné. Jaký vůbec máme důvod se trápit? :) Všechno v našem životě si tvoříme jen a jen my sami... Záleží jen na nás jestli se nám bude život rozpadat, nebo bude rozkvétat... Postupem času jsem došla k tomu, že negativní pocity jsou zbytečné a co hůř, většinou si je vytváříme jen my sami... Proč se tedy trápit, když štěstí je tak naplňující?" (zdroj: laylanell.blogspot.com) Jop, jop, jasně, svatá pravda. Se škodolibou radostí si počkám na úplně stejný výlev o neštěstí. Stoprocentně přijde. A ne že bych jí to přála.
You know...v různých obdobích mi v hlavě zní vždy dokola jedna a ta samá věta. Minulého půl roku to (celkem bez důvodu vzhledem k mému vztahovému životu) bylo "Miláčku pleteš si pojmy a z lásky zbyly jen dojmy." Je to z písničky Kouzlo od Wanastowých vjecí. Mám na ní vzpomínky z asi tak předpubertálního období, kdy jsme se známými jezdili na lyže. Dvě děti a tři rodiče. My děti jsme podle mne vůbec nemohly tušit, o co v té písničce jde, ale i přesto jsme si ji dost oblíbily. Nebo právě proto? Poslední měsíc je mojí každodenní větou "Go fuck yourself". Není to na nikoho konkrétního, tak všeobecně - "Probléme, go fuck yourself." Jen sem tam se někdo specifický najde. Kámoš, co se neozývá. Profesor, jehož deadline seminárky se blíží. Bakalářka, která ne a ne vzniknout. Já dělající nelogická, nepraktická a s budoucností neslučující se rozhodnutí. Svět, který na nic nečeká a řítí se dál a dál, zatímco já bych si třeba taky ráda na chvíli odpočinula.
A pak je tady ta bezmoc. Cliché alert! Chci pomoct všem svým přátelům, nepřátelům, blízkým, vzdáleným, spolužákům, rodičům, doktorům, kolemjdoucím. Aby se měli dobře. Chci jim přát s úsměvem na rtech, ať se mají sluníčkově a pohádkově. Když budou mít pochmurnou náladu, chci jim s upřímným úsměvem na rtech věšet na nos bulíky o tom, jak všechno bude za momentík dobré, stačí dívat se na to optimisticky. Chci jim nosit domácí lahodné buchty, knihy, které nemohou sehnat, hudbu, která je nadchne, lístky na koncert, na který vždycky chtěli, modré z nebe a zelené ze země.
Jenže ono to nejde. Sorry lidi, ale já se prostě na vás nemůžu usmívat a utěšovat vás. Zas tak velký pokrytec nejsem. Nikdy nic dobrý nebude. A ono to JE vlastně dobře! Blahobyt oblbuje. Dostatek volného času podporuje lenost. Volný přístup k informacím tlumí zájem o ně. Pohodlí produkuje zakrnění. Buďte vděční za své neštěstí, posunuje vás dopředu!
