Dneska uveřejním jedno písemné dílko SLEČNY, psáno přímo její rukou. Upozorňuji, že nezasvěcení do některých jejích aktivit nemusí rozumět některým kontextům ohledně Déčka, ČRO apod. Na požádání vysvětlím, ale vzhledem k výslednému dojmu a základnímu tématu to nemá velký význam. Čili dnes exklusivně:
viděno přímo slečninýma očima:
„Dříve jsem psala hodně, za večer klidně tři, myslím, že celkem obstojné básničky. Mě se líbily, byla jsem s nimi spokojená. Různý povídky, články se spoustou narážek, články o aktuálním dění,…téměř cokoli (kromě povinných prací do školy:o)). Moje dílka prý byla často depresivní a pesimistická, ale většinou líbivá a já byla spokojená – tedy s mou tvorbou. Všechno se objevovalo v déčku, užší výběr v rozhlase jako Nedělníčky, nej básničky v Almanachu žákovské / studentské poezie.
A pak půl roku zpět – jsem poznala blíže mého současného přítele a v „osobním životě“ (to zní, jak od nějaké celebrity, že;o)) jsem začala být nesmírně šťastná. Ale moje tvorba začala nějak stagnovat. Od května jsem nenapsala JEDINÝ článek, JEDINOU básničku, JEDINOU kritiku. Prostě ani řádku. Přijde mi to zvláštní. Člověk by měl mít přece náměty a motivaci, když je šťastný a zamilovaný. Měl by všechno vidět růžově a měl by tvořit ostošest. Umělci taky přece nejvíce produkují ve šťastných obdobích svého života, ne? Ale na mě to působí nějak opačně. Jsem šťastná, zamilovaná, spokojená, vděčná, pyšná,…ale nejsem schopná napsat řádku. Nedokázala jsem napsat ani zprávičku o akci Světluška – věc, kterou zvládne napsat začínající Déčkař.
Jedním z „problémů“ je méně času. Tohle zrovna chápu. Nemám čas usednout a psát, prtž se snažím všechen volný čas věnovat příteli a tak tak mi zbývá čas podívat se na učení. Ale jiné aspekty? Jak to, že se to nesmírné štěstí neprojevuje psaním oslavných ód na lásku, chlapce atd.? Předtím se vše projevovalo „stěžovacími ódami“ na vše! (:o))
Zvláštní… Na jednu stranu mě to štve. To, že nic nepíšu, nemám nic v Déčku, na webu, v Almanachu, v ČRO, nikdo mi neříká „Jé, to se Ti zase povedla hezká povídka. Jen kdyby nebyla tak smutná…“ Ale na druhou stranu jsem teď šťastná, tak jak jsem před tím nebyla. Tak uznejte, přece nepustím svého úžasného chlapce k vodě kvůli toho, abych byla zase schopná psát, jak jsem utrápené mladé děvče a maskovat to do depresivních povídek, útočných článků a abstraktních básní?! :oD“
A pak půl roku zpět – jsem poznala blíže mého současného přítele a v „osobním životě“ (to zní, jak od nějaké celebrity, že;o)) jsem začala být nesmírně šťastná. Ale moje tvorba začala nějak stagnovat. Od května jsem nenapsala JEDINÝ článek, JEDINOU básničku, JEDINOU kritiku. Prostě ani řádku. Přijde mi to zvláštní. Člověk by měl mít přece náměty a motivaci, když je šťastný a zamilovaný. Měl by všechno vidět růžově a měl by tvořit ostošest. Umělci taky přece nejvíce produkují ve šťastných obdobích svého života, ne? Ale na mě to působí nějak opačně. Jsem šťastná, zamilovaná, spokojená, vděčná, pyšná,…ale nejsem schopná napsat řádku. Nedokázala jsem napsat ani zprávičku o akci Světluška – věc, kterou zvládne napsat začínající Déčkař.
Jedním z „problémů“ je méně času. Tohle zrovna chápu. Nemám čas usednout a psát, prtž se snažím všechen volný čas věnovat příteli a tak tak mi zbývá čas podívat se na učení. Ale jiné aspekty? Jak to, že se to nesmírné štěstí neprojevuje psaním oslavných ód na lásku, chlapce atd.? Předtím se vše projevovalo „stěžovacími ódami“ na vše! (:o))
Zvláštní… Na jednu stranu mě to štve. To, že nic nepíšu, nemám nic v Déčku, na webu, v Almanachu, v ČRO, nikdo mi neříká „Jé, to se Ti zase povedla hezká povídka. Jen kdyby nebyla tak smutná…“ Ale na druhou stranu jsem teď šťastná, tak jak jsem před tím nebyla. Tak uznejte, přece nepustím svého úžasného chlapce k vodě kvůli toho, abych byla zase schopná psát, jak jsem utrápené mladé děvče a maskovat to do depresivních povídek, útočných článků a abstraktních básní?! :oD“