Jen takové malé zamyšlení

Omluva je ve světě lidském něco velmi důležitého. Každý z nás už se někdy za něco omlouval, i od někoho omluvu slyšel. Pro někoho je omluvit se těžké, pro někoho nikoli. Jsou lidé, kteří se omlouvají za každou hloupost, až to zní neupřímně. A jsou lidé, kteří se neomluví, ani když Vám rozbijí nejcennější věc či zkazí celý den. Každý se také omlouvá jinak. Někdo řekne „Promiň.“ a stačí. Jiný donese dárek, omluví se slovně a ještě týden je zachmuřený v rámci „omlouvacího rituálu“.

S omluvami je to složité. Každý cítí věci jinak. Každý má hranici omluvitelnosti jinde. Každý má jinde i hranici cti, která často brání vyslovit slůvko „pardon“.

Ale někdy když uděláte něco moc špatného, už prostě ani ta omluva nestačí. Ani ta omluva s dárkem a se vším všudy. Někdy člověk holt udělá takovou chybu, že na její napravení omluva prostě nestačí. Co pak? Počkat až to čas vyřeší? Omlouvat se stále a stále dokola?

Těžko říct. Záleží na situaci, na člověku, na prohřešku. Kdyby tyto věci byly jasné, kdyby bylo možno říci, jak napravit chyby, vše by bylo lehčí. Ale možná taky…jak to říct…nudnější. Kdyby na všechno bylo někde napsáno řešení, nepřišel by si člověk na nic sám. Plnil by jakési příkazy jako stroj…a nemusel by se ani omlouvat. Ale tím pádem by ani člověk už nikdy neslyšel od někoho blízkého to krásné, procítěné „Promiň.“ plné očekávání, naděje a tak moc prosící. V žádném jiném slově není obsaženo tolik různých pocitů a požadavků. Když člověk říká „Promiň.“, myslí tím taky „Mám Tě rád. Je mi líto. Nechtěl jsem Ti ublížit. Záleží mi na Tobě. Prosím, odpusť mi. Už to neudělám. Jsem hlupák. Nechtěl jsem…“ A taky určitě mnohem více. Když se do toho přimísí ten tón hlasu plný očekávání a strachu, že neprominete, je to to nejhezčí, co můžete slyšet.

Když Vás někdo takto prosí o prominutí, máte vlastně obrovské štěstí…