ONA: Řekni mi, co Tě štve a já Ti řeknu, jaká jsi.
JÁ: Na všechno se mohu podívat z více pohledů. Myslím, že jsem často velmi objektivní. Hm?
ONA: Jj, řekl bych, že jo. Dokážeš se na věc podívat i jinýma očima než jen svýma.
JÁ: To je celkem dobrá vlastnost, ne?
ONA: Jasně.
JÁ: Někdy ty oba pohledy úplně zřetelně vidím. Vím dokonce, že jeden je „lepší“. Že když se na onen problém budu dívat tímto pohledem, tak nikomu neublížím a budu spokojená. Ale ono to prostě někdy nejde. Já se na tu věc dívám tím druhým pohledem, který vyvolává konflikty a další problémy.
ONA: Mluvíš o něčem konkrétním?
JÁ: Hm…
ONA: Takže ano. Co se zas stalo?
JÁ: Ale jen něco s Markem. Každý úterý spolu chodíme na tenis. A já vždycky škemrám, aby přijel dřív, abychom byli spolu, užili si volného dne, kdy ani jeden nepracujeme atd.
ONA: Ale on nejezdí, že? Jde mu jen o ten tenis?
JÁ: No, někdy přijede dřív a před hrou se najíme. Ale to je tak všechno. Ale víš co, já jsme vděčná i za ty dvě hoďky na tenise takže se snažím moc neremcat.
ONA: No vidíš, tak se ti daří se na to dívat tím „lepším pohledem“.
JÁ: To jo. Ale minulý týden mi pár dnů předem řekl, že v úterý něco podniknem – tak jsem úplně zazářila, že třeba myslí kvůli výročí nebo něco – a víš, proč chtěl něco podniknout i přes den?
ONA: Nenapínej!
JÁ: Protože k nim měli přijet nějací rodinní známí, které nesnáší. Já jsem v tu chvíli myslela, že asi uteču.
ONA: No, to je trochu…nepříjemné.
JÁ: Nepříjemné? Zaprvé mi to pro mě přijde opět takové trapné. Za druhé mě to dost rozčiluje. Já jsem pro něj prostě taková věc, ke které se uchýlí, aby se něčemu vyhnul. Jinak by ho ani nepadlo přijet dřív. No prostě mi to přijde jako strašné škaredé jednání.
ONA: A na to máš nějaký druhý pohled?
JÁ: Jo! Úplně dokonalý, jen se jím nějak neumím řídit. Můžu se na to přece dívat tak, že můžu být strašně šťastná, že se mnou konečně chce strávit to úterý, když o to už rok žádám a nehledět na žádné okolnosti.
Prostě si užít naše vysněné volné úterý před tenisem a být spokojená, že mi vyhověl.
ONA: To jo. On by přišel. Podnikli byste před tenisem to, co by on chtěl. On by se vyhnul rodině, ty bys mu pomohla. Byla bys s ním. Samé klady.
JÁ: Jenže já nějak nedokážu zapomenout na to, že to je jen proto, že chce utéct před něčím doma.
ONA: Ale ty přece po něm pořád chceš, aby byl tvoje opora a pomáhal ti. A takhle pomůžeš ty jemu!
JÁ: Ale mě štve, že za mnou přijede, jen proto, že nechce být doma. Já bych chtěla, aby přijel proto, že chce být se mnou.
ONA: Ale on přijede proto, že chce být s tebou! Vždyť zrovna on má kolem sebe tolik lidí a tolik zájmů, že by se rodinné návštěvě mohl vyhnout i jinak než tím, že pojede za tebou. Mohl by jít za někým u kamarádů, mohl by se jet projet autem, jít hrát s kluky fotbal, jít za tou slečnou, co se s ní stýká atd. Ne snad?
JÁ: No to asi jo. Ale to je prostě to, že já se zaslepeně dokážu na tuhle situaci dívat jen tak, že „jindy by za mnou v úterý před tenisem nepřijel, ale teď se potřebuje někde schovat tak jsem mu dobrá.“ Tak mi teda řekni, jaká jsem! Optimista? Pesimista?
ONA: ZAMILOVANÁ! :)
JÁ: No to je celkem možný. A jaký je potom on?
ONA: To už je jiná debata, Lucinko. A do té se teď nepouštěj
JÁ: Na všechno se mohu podívat z více pohledů. Myslím, že jsem často velmi objektivní. Hm?
ONA: Jj, řekl bych, že jo. Dokážeš se na věc podívat i jinýma očima než jen svýma.
JÁ: To je celkem dobrá vlastnost, ne?
ONA: Jasně.
JÁ: Někdy ty oba pohledy úplně zřetelně vidím. Vím dokonce, že jeden je „lepší“. Že když se na onen problém budu dívat tímto pohledem, tak nikomu neublížím a budu spokojená. Ale ono to prostě někdy nejde. Já se na tu věc dívám tím druhým pohledem, který vyvolává konflikty a další problémy.
ONA: Mluvíš o něčem konkrétním?
JÁ: Hm…
ONA: Takže ano. Co se zas stalo?
JÁ: Ale jen něco s Markem. Každý úterý spolu chodíme na tenis. A já vždycky škemrám, aby přijel dřív, abychom byli spolu, užili si volného dne, kdy ani jeden nepracujeme atd.
ONA: Ale on nejezdí, že? Jde mu jen o ten tenis?
JÁ: No, někdy přijede dřív a před hrou se najíme. Ale to je tak všechno. Ale víš co, já jsme vděčná i za ty dvě hoďky na tenise takže se snažím moc neremcat.
ONA: No vidíš, tak se ti daří se na to dívat tím „lepším pohledem“.
JÁ: To jo. Ale minulý týden mi pár dnů předem řekl, že v úterý něco podniknem – tak jsem úplně zazářila, že třeba myslí kvůli výročí nebo něco – a víš, proč chtěl něco podniknout i přes den?
ONA: Nenapínej!
JÁ: Protože k nim měli přijet nějací rodinní známí, které nesnáší. Já jsem v tu chvíli myslela, že asi uteču.
ONA: No, to je trochu…nepříjemné.
JÁ: Nepříjemné? Zaprvé mi to pro mě přijde opět takové trapné. Za druhé mě to dost rozčiluje. Já jsem pro něj prostě taková věc, ke které se uchýlí, aby se něčemu vyhnul. Jinak by ho ani nepadlo přijet dřív. No prostě mi to přijde jako strašné škaredé jednání.
ONA: A na to máš nějaký druhý pohled?
JÁ: Jo! Úplně dokonalý, jen se jím nějak neumím řídit. Můžu se na to přece dívat tak, že můžu být strašně šťastná, že se mnou konečně chce strávit to úterý, když o to už rok žádám a nehledět na žádné okolnosti.
Prostě si užít naše vysněné volné úterý před tenisem a být spokojená, že mi vyhověl.
ONA: To jo. On by přišel. Podnikli byste před tenisem to, co by on chtěl. On by se vyhnul rodině, ty bys mu pomohla. Byla bys s ním. Samé klady.
JÁ: Jenže já nějak nedokážu zapomenout na to, že to je jen proto, že chce utéct před něčím doma.
ONA: Ale ty přece po něm pořád chceš, aby byl tvoje opora a pomáhal ti. A takhle pomůžeš ty jemu!
JÁ: Ale mě štve, že za mnou přijede, jen proto, že nechce být doma. Já bych chtěla, aby přijel proto, že chce být se mnou.
ONA: Ale on přijede proto, že chce být s tebou! Vždyť zrovna on má kolem sebe tolik lidí a tolik zájmů, že by se rodinné návštěvě mohl vyhnout i jinak než tím, že pojede za tebou. Mohl by jít za někým u kamarádů, mohl by se jet projet autem, jít hrát s kluky fotbal, jít za tou slečnou, co se s ní stýká atd. Ne snad?
JÁ: No to asi jo. Ale to je prostě to, že já se zaslepeně dokážu na tuhle situaci dívat jen tak, že „jindy by za mnou v úterý před tenisem nepřijel, ale teď se potřebuje někde schovat tak jsem mu dobrá.“ Tak mi teda řekni, jaká jsem! Optimista? Pesimista?
ONA: ZAMILOVANÁ! :)
JÁ: No to je celkem možný. A jaký je potom on?
ONA: To už je jiná debata, Lucinko. A do té se teď nepouštěj