Wolfgang Amadeus Mozart – Figarova svatba, premiéra 25. 2. 2011, Mahenovo divadlo, Brno
O brněnské inscenaci Figarova svatba již bylo řečeno a napsáno mnoho zlého. Mezi haněním zjevně nedostatečně promyšleného záměru německé režisérky Annette Jahns se sem tam objeví zmínka o kvalitním výkonu Jany Walligerové v roli Cherubína nebo pochvala vedení orchestru Casparem Richterem, avšak převládají resumé se slovy jako „omyl“, „chyba“ nebo „nepovedlo se“.
Proč opakovat, co již bylo vyřčeno? Ano, je pravda, že Wolfgang Amadeus Mozart i Lorenzo de Ponte možná „mají pocit, jako by jim někdo přešel po hrobě“[1]. Nemluvě o Pierru Beaumarchaise, který v roce 1775 napsal ostrou kritiku, ale letos z ní v Brně vyrobili tupý cirkus. Ale domnívám se, že v tomto varieté je možno najít i cíle chvály.
Například jediný z původní tvůrčí trojice, který může odpočívat v relativně největším pokoji je sám Mozart. Jeho památka je na brněnském jevišti pošpiňována jen z části, jelikož hudební doprovod byl opravdu slastným zážitkem. Obávám se však, že mnoho zrakově postižených diváků, kterým by požitek z kvalitní hudby nekazilo dění na jevišti, Mahenovo divadlo nenavštěvuje. A tito by naopak byli ochuzeni o druhou relativně povedou složku inscenace a to o líbivé výtvarné zpracování scény a kostýmů. Na rozdíl od ostatních vyjadřujících se k brněnské podobě Figarovy svatby bych práci scénografa Sebastiana Stieberta nerada zatracovala. Scéna byla jedním z největších (v kladném slova smyslu!) zážitků, které jsem si z návštěvy této opery odnesla. Že jsem si během představení musela několikrát připomínat, že kulisáci určitě chybu neudělali a postavili správnému představení správné dekorace, může být přece pouze detail. Mám ráda funkcionalismus, mám ráda lampióny v zahradě, k umělému trávníku mám sice poměrně negativní postoj, ale ten vykompenzovali kulečníkovým stolem. Doufám, že v některé z příštích děl odehrávajícím se v 18. století budou na scéně i hrací automaty. Ty jsem ve Figarově svatbě velmi postrádala. Domnívám se, že některé psychicky vyčerpané postavy by bez problémů mohly party svých kolegů trávit na barové židličce před blikající skříní čekajíce na cinkající výhru.
Správným slovem v otázce této inscenace je tedy jistě pojem „nepochopení“. Otázkou zůstává, zda Annette Jahns nepochopila původní Figarovu svatbu, či zda brněnské publikum nepochopilo Annette Jahns. Že by celý herecký soubor nepochopil svou režisérku, považuji za velmi nepravděpodobné. A tak můžeme buď obviňovat německou tvůrkyni této estrády z přílišného inovatismu, anebo nás diváky ze zapšklého konzervatismu. Kdo by si však kopal do vlastních řad?
[1] ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba - historie opery. In ČÁSTKOVÁ, Patricie. Figarova svatba : Program. 1. vyd. Brno : Národní divadlo Brno, 2011. s. 24